When The Lights Go Out

6. kapitola - Ztráta paměti

Pohled Daryla

Stál jsem v obývacím pokoji a poslouchal Rickův a Hershelův rozhovor.
"Jak je jí?" zeptal se šerif.
"No vypadá to, že je v pořádku. Kousnutá ani škrábnutá nikde není, což je dobrá zpráva. Kotník má vyvrknutý, což se bude pár dní hojit."
"A ta horší zpráva?" vyhrkl jsem, aniž bych si to vůbec stihl rozmyslet. Sakra, co mi je vůbec potom. Nadával jsem si v duchu. Hershel se na mě podíval. "No, je dost vyčerpaná a navíc se musela dost uhodit do hlavy. Vypadá to na lehký otřes mozku. Nic vážného." shrnul to veterinář, a poté pohlédl zpět na Ricka.
"Díky" řekl Rick a položil Hershelovi ruku na rameno. Stařec kývl a odebral se z místnosti.
"Co s ní bude?" zeptal jsem se, když se ke mně Rick otočil. Ten jen mlčky pokrčil rameny.
"Nevím, Shane docela dost vyváděl. Ale prozatím tu zůstane, alespoň do doby, dokud se nezotaví." řekl rozhodně a také odešel. Stál jsem tam ještě chvilku a přemítal o Rickových slovech. Po chvíli se v obývacím pokoji objevila Beth s ručníky.
"Můžeš se jít na ni na chvíli podívat, alespoň než přinesu čisté ručníky. Nerada bych, aby se vzbudila sama v cizím pokoji." řekla.
Na malou chvíli jsem zaváhal. Zatraceně, copak jsem nějaká chůva? Ježíš, co by na to řekl můj podělanej bratr. Dělal by si ze mě akorát šoufky. Ale co seru na to, ten podělanej parchant tu už není.
Lehce jsem přikývl na souhlas a zamířil si to do pokoje. Do pokoje, kde jsem byl naposledy před čtyřmi dny. Je pravda, že jsem o ní chvílemi přemýšlel, ani nevím proč. Vrtalo mi hlavou, kde se tam vzala a proč k čertu byla úplně sama. Takováhle holka v dnešním světě sama nepřežije. Pomalu jsem otevřel dveře a vešel do místnosti. Ležela na posteli a vypadala velmi klidně. Teprve teď jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Měla delší hnědé vlasy, které ji sahaly až na prsa. Její tvář sice nebyla úplně dokonalá, ale ani nebyla úplně k zahození. Rty měla plnější a mírně pootevřené. Očima jsem sklouzl k jejímu krku a hned na to k poodhalenému dekoltu. Lhal bych, kdybych řekl, že mě nenapadla žádná hříšná myšlenka, ale udržel jsem ji na uzdě. Po chvilce jsem si všiml stříbrného řetízku, který měla připnutý na krku. Pár minut jsem tam postával a sledoval její pravidelné oddechování, ovšem do doby, dokud sebou necukla a něco nezamumlala. Malinko jsem se k ní přiblížil.
"P..au..le" zašeptala trhaně a na malou chvilku se uvolnila. Bohužel ne na dlouho.
"NE...Ne" vykřikla a začala sebou házet. Nenapadlo mě nic jiného než ji probudit. Musel jsem. Měl jsem sice sto chutí utéct na míle daleko, ale něco mě drželo v této místnost. Opatrně jsem ji vzal za ramena a lehce s ní zatřásl. Bohužel neúspěšně. Ještě několikrát sebou trhla.
"Hej, no tak, prober se." zatřásl jsem s ní znovu tentokrát silněji, načež prudce otevřela oči.

-TWD-

Měla jsem strach. Na malou chvilku jsem spustila oči z toho muže, který ještě svíral má ramena a rozhlédla se kolem.
"CO se...kde to jsem?" vyhrkla jsem vystrašeně. Neměla jsem absolutně páru, kde jsem, kdo je ten muž, pak jsem si vzpomněla na ten sen.
"Kde je Paul?!" vyhrkla jsem zděšeně. Muž mě pomalu pustil a podezřívavě si mě měřil.
"KDE je Paul? vykřikla jsem tentokrát hlasitěji. V tom do místnosti vešla další osoba. Měla blonďaté vlasy. Bylo to mladá holka přibližně v mém věku, možná mladší.
"Ššš, klid. Jsem Beth. Jsi tu v bezpečí."
"Ne, já musím ho najít." vykřikla jsem a už jsem se sápala z postele.
"Měla bys ještě odpočívat. Takhle si ublížíš." řekla dívka, snažíc se mě přesvědčit, abych zůstala. Nebrala jsem ji vůbec v potaz, odhodila jsem peřinu a už jsem se chtěla postavit. Jakmile jsem to udělala, kotníkem mi projela obrovská bolest, z které se mi podlomily nohy. Teprve teď jsem si všimla, že mám obvázaný kotník, bohužel na to už bylo pozdě. Nebýt toho muže, skončila bych na zemi.
"Říkala jsem, že to není dobrý nápad." okomentovala to Beth, ta blondýnka.
"NE, já musím ho najít." zaprotestovala jsem, stále visící na tom muži. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měla stydět. Měla jsem na sobě pouze kalhotky a tílko. Myslela jsem jen na záchranu Paula a to bylo přednější.
"Dnes nikoho zachraňovat nebudeš" řekl muž přísně a pomohl mi zpět do postele. Sedla jsem si na kraj a snažila se zadržet slzy.
"Kdo jste? Kde to jsem?" zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila. Moc dobře jsem věděla, že s kotníkem daleko nedojdu, takže mi nezbývalo nic jiného.
"Jak jsem řekla, jsi v bezpečí. Jsi u nás na farmě."
"Daryle, skočil bys prosím pro otce?" zeptala se Beth a pohlédla na toho záhadného muže, který mě neustále skenoval pohledem. Byl zvláštní, stále jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Rychle jsem mu pohlédla do očí, a poté stočila svůj pohled na Beth.

-TWD-

Pohled Daryla

Dívala se na mě zvláštním pohledem. Jako by nevěděla, zda se mě má bát či naopak. Letmo jsem na ni naposledy pohlédl a vyšel ven z místnosti. Hershela jsem našel v kuchyni, seděl u stolu a popíjel čaj.
"Ehm, probrala se, myslím, že by jste se na ni měl podívat." řekl jsem a poté si to zamířil přímo za Rickem. Našel jsem ho s Lori, seděli u stanu a o něčem živě diskutovali. Jakmile jsem se k nim přiblížil, utnuli jejich rozhovor.
"Ricku, jen bys měl vědět, že se probrala." oznámil jsem mu, prostým tónem.
Šerif okamžitě vyskočil na nohy a stanul přímo proti mě. "Říkala něco?" zeptal se naléhavě. Jen jsem pokrčil rameny, pohlédl na Lori a poté zpět na Ricka. "Nic moc, docela vyváděla."
"Se jí nemůžeš divit. Je v cizím prostředí." vložila se do rozhovoru Lori, Rickova žena.
"Říkala, že musí hledat nějakýho Paula." vysvětlil jsem.
"Dobře díky Daryle." odvětil Rick a rozeběhl se k domu.

-TWD-

"Jak jsem jmenuješ?" zeptala se mě blondýna. Trochu nedůvěřivě jsem se na ni podívala, ale nakonec jsem ji odpověděla.
"Jsem Edith."
"A odkud jsi? Ty nejsi odsud viď." zeptala se.
"Ne"
"Máš trochu jiný přízvuk než Američané. Tipovala bych tě na evropanku." Sotva do dořekla, do místnosti vešel starý muž. Několika kroky se ke mě přiblížil a sedl si na kraj postele.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě, prohmatávajíc mi krk, aby mi změřil tep.
"Zmateně, ale jinak celkem fajn."
"Co hlava? Bolí?" otázal se a pohlédl mi do očí.
"Ani ne, spíš taková tupá bolest na temeni, ale přežiju to. Kdo jste?" V tu chvíli do místnosti vešel další muž. Byl vysoké štíhlé postavy, měl tmavé vlasy a na sobě policejní uniformu. Celkem mě znervózňovalo tolik lidí v jedné místnosti, nikoho jsem neznala, byla jsem zraněná a navíc jsem neměla ponětí, kde je můj přítel.
"Je v pořádku." řekl starší muž s bílými vlasy.
"Díky Hershele, promluvím s ní." odvětil policajt a pokynul směrem ke dveřím. Beth a ten stařec přikývly a odebrali se ven z místnosti. Jakmile za sebou zavřely dveře, nastalo dusné ticho. Muž mě pár minut pozoroval, a poté se představil.
"Jsem Rick Grimes."
"Jste šerif?" Byla má první otázky, i když musím přiznat, že celkem nesmyslná. Kdo v této době má povolání?
"Ano jsem, teda byl jsem než tohle všechno začalo." odvětil a udělal několik kroků k židli, která stála hned pod oknem a přitáhl si ji k mé posteli.
"Doufám, že chápeš, že se tě musím zeptat na pár otázek."
"Jak vám můžu věřit?" zeptala jsem se celkem nesvá, není se čemu divit. Byla jsem velmi nervózní, nevěděla jsem, co od nich můžu čekat.
"No zachránili jsme tě, ošetřili a poskytli prozatím střechu nad hlavou. Myslím, že to je dostačující důvod." řekl a měřil mě tím svým podezřívavým pohledem.
Chvilku jsem na něj hleděla, a poté přikývla. Dala jsem mu tím najevo, že může spustit svou kopu otázek.
"Kdo jsi?" Byla jeho první otázka. Docela jsem to čekala, každý chtěl znát vaši identitu.
"Jsem Edith. Edith Partellová" odvětila jsem prostě.
"Odkud jsi? Je vidět, že nejsi odtud. Máš evropský přízvuk. Jsi polka?"
"Ne, jsem Češka. Omlouvám se, ale přijdu si jak u výslechu. Můžete mi prosím říci, jestli je tu Paul?"
Rick se na mě zvědavě podíval a pak zakroutil hlavou. Moc dobře jsem věděla, co to znamená, Paul je někde venku, je tam sám. Slzy se mi nahrnuly do očí, ale snažila jsem je zadržet, i když to bylo dost obtížné.
"Je to tvůj přítel?" zeptal se. Jen jsem přikývla na souhlas a otřela si rukou slzy, které jsem nezadržela. "Ano, bez něj bych nepřežila ani den." zašeptala jsem trhaně. "Smím...jak jste mě našli?" vyhrkla jsem.
"Našel tě Daryl, to on tě sem přivedl, byla jsi v hrozném stavu. Co se vám stalo?"
Pohlédla jsem na cíp peřiny a zamyslela se. Musím přiznat, že to bylo celkem obtížné. Vlastně jsem si na to nemohla vzpomenout. Bylo to zvláštní, jako by někdo vymazal, část vaší paměti.
"Edith?" ozvalo se a já se probrala z myšlenek.
"Já...já...nevím, cestovali jsme s Paulem, měli jsme namířeno k nějakým farmám, říkal, že je tu naděje."
"A co se stalo pak?"
"Já... vzpomínám si, přepadli nás nějací chlapi a pak nám jeden z nich pomohl utéct a dál ..." zamyslela jsem se co bylo dál. Ale za boha jsem si nemohla vzpomenout.
"Omlouvám se já, nevím."
"No" řekl najednou šerif a postavil se. "Pokud se o nic nepokusíš, můžeš tu zůstat, prozatím. A dobře ti radím, ani to nezkoušej."
"Nejsem nebezpečná."
"V téhle době nemůžeš věřit nikomu. Radím, aby sis odpočala a nabrala co nejvíc sil." řekl a opustil místnost. Měla jsem z toho velmi zvláštní pocit, přemýšlela jsem nad tím, co se stalo. Proč si nepamatuju co se stalo? Zatraceně proč?

******************************************************
Tak a další kapitola na scéně. Docela nám to utíká :D je na čase abych začala opět psát, těch předepsaných částí už moc nezbývá :D Snad se kapitolka líbila, moc moc moc prosím o komentáře. :)