When The Lights Go Out

4. kapitola - Záchrana

Byla tma. Seděla jsem přivázaná ke stromu, neschopna jediného pohybu. V dáli jsem poslouchala chrápání těch parchantů, kteří nám tohle udělali. Paul byl stále v bezvědomí a já čekala, kdy se tu objeví ten slizák. Po chvilce jsem uslyšela křupnutí větvičky, prudce jsem otočila hlavu za tím zvukem, ale nikoho nespatřila. Zírala jsem do tmy a poslouchala šelest listí a praskání větviček, moc dobře jsem věděla, že to není mrtvák, ale člověk. Jeho kroky se zdály být váhavé a velmi opatrné. Hleděla jsem do tmy a modlila se, když tu se přede mnou objevil ten tmavovlasý mladík, který mi ještě před pár hodinami odebíral zbraň. Thomas se pomalu přiblížil a velmi nervózně se při tom rozhlížel. Udělal ještě několik kroků blíže, dokud nestanul přímo přede mnou.
"Doufám, že nás pustíš, protože jestli ne, tak mě rovnou zabij." vyhrkla jsem dřív než jsem si to stačila uvědomit. Nikdy bych nevěřila, že se dostanu do situace, kdy budu škemrat o smrt, ale v tento moment to bylo nejlepší možné řešení.
"Pššt." zasyčel Thomas a dal si ukazováček přes pusu, aby mi dal jasně najevo, že mám být zticha.
"Nepřišel jsem tě zabít" zašeptal "ale osvobodit, tak mlč a spolupracuj." dodal poněkud ostřeji. Zírala jsem na něj v překvapení.
"Proč?"
"Teď není zrovna vhodná doba, abych to vysvětloval. Jen mi slibte, že můžu jít s vámi, nechci už dál být s těma parchantama." řekl a vytáhl myslivecký nůž. Nezmohla jsem víc než přikývnout na souhlas. Thomas pomalu přeřízl provaz, který mě svazoval, a poté se obrátil k Paulovi a udělal to samé. Okamžitě jsem se vrhla ke svému příteli, snažila se ho probrat, což se mi s trochou vody nakonec povedlo.
"Co...co se stalo?" řekl a chytl se za hlavu.
"Přepadli nás a tebe omráčili, tady Thomas nám pomůže utéct." řekla jsem jedním dechem, celá šťastná, že je v pořádku a že možná budeme v pořádku všichni.
"Tak už pojďte můžou se každou chvilku probrat." řekl velmi nervózně mladík a už se zvedal na nohy.
"Tady, ještě vaše zbraně." řekl s mírným úsměvem na rtech a podal nám je. Přikývla jsem na znamení díku, a poté jsme společně v tichosti vyrazili pryč od těch lidských zrůd. Velkým obloukem jsme obcházeli jejich tábořiště, vše se zdálo být v pořádku, ale jen do chvíle, dokud se přímo před námi neobjevil mrtvák a k naší smůle nebyl jen jeden, ale rovnou celá skupinka. Prudce jsme zastavili a trvalo nám jen pár vteřin, než jsme se obrátili a pelášili zpět k táboru. Běželi jsme, co nám nohy stačily, Thomas za námi malinko zaostával, neboť si nesl plný batoh věcí. Na Paulovi bylo vidět, že také není ve své kůži, hlava ho musela neskutečně třeštit, ale nepřestával běžet, ani nezpomaloval. Moc dobře si uvědomoval, že stačí jedna chybička a může přijít o život celá skupina. Běželi jsme ještě pár minut, dokud jsme chodce i tábor neměli z dohledu.
"Lidi, počkejte jen chviličku." křikl Thomas zadýchaně a zastavil se. S Paulem jsme udělali to samé, já se opřela o kolena a snažila se popadnout dech. Měla jsem s během velké problémy, běhání mi nikdy nešlo, ale jakmile šlo o život, člověk v sobě našel tu sílu. Thomas pomalu sundal svůj batoh a položil ho na zem. Poté se narovnal, aby se protáhl záda, ale v ten okamžik se ozval výstřel.
"Néé" zakřičela jsem a sledovala Thomase jak zkřivil ústa do bolestného úšklebku a pomalu pohlédl na svůj hrudník. Na tričku se mu objevila krev, řinoucí se přímo z rány, kde mu kulka proletěla pravou částí těla. Chtěla jsem za ním vyběhnout, ale Paul mě zastavil a přitáhl za nejbližší strom.
"Ne Edith."
"Pusť mě Paule, ten kluk nám zachránil život." křičela jsem na něj a snažila se dostat z jeho sevření
"Už je pozdě. Tohle nemůže přežít!" vykřikl můj přítel a otočil mě čelem k sobě. Ještě než to udělal, viděla jsem Thomase, jak padá k zemi. S úst se mu řinula krev a v jeho očích jsem spatřila bolest.
"Joe, dostal jsem ho, dostal jsem toho podlého sráče." ozval se hlas, o kterém jsem až moc dobře věděla komu patří. Patřil tomu slizákovi, co se mě nemohl dočkat.
"Sakra." sykla jsem šeptem a pohlédla na Paula. Jeho výraz mi moc dobře říkal, co uděláme. Na znamení souhlasu jsem přikývla a zastrčila zbraň za kalhoty.
"Na tři." zašeptal Paul a pomalu ze mě spustil ruce. "Raz dva TŘI." vykřikl a oba jsme sprintovali a kličkovali mezi stromy, hlavně pryč od těch parchantů a mrtváků, kteří nemohli být daleko. Běželi jsme rychlostí, jakou nám tělo dovolovalo, ale moc dobře jsme věděli, že toto tempo nemůžeme dlouho vydržet.

-TWD-

Pohled Daryla

Opatrně jsem našlapoval a snažil se nevyplašit první veverku, která se mi dostala za poslední týden do cesty. Byl jsem docela daleko od své party, ale to mi nevadilo, vždy jsem byl radši sám, teď když už jsem neměl bratra, už jsem nemohl nikoho jiného ztratit, což bylo na tomto světě ideální. Staral jsem se sám o sebe a držel se skupiny se kterou jsem měl větší šanci přežít. Udělal jsem ještě jeden krok v před a namířil si to na tu chlupatou krasotinku, stačilo už jen vystřelit. Bohužel někdo byl rychlejší, v dáli se ozval výstřel, což veverku jen vyplašilo.

"Do hajzlu." zaklel jsem a svěsil svou kuši, jedním pohybem si ji přehodil přes rameno a pokračoval v cestě. Samozřejmě mi vrtalo hlavou, kdo vystřelil, ale zdálo se to být dost daleko, tak jsem si s tím nedělal příliš hlavu a pokračoval v lovu. Po pár hodinách marného stopování jsem to vzdal, bylo na čase se vrátit ke skupině. V ten okamžik se ozval další výstřel, tentokrát nebyl tak daleko, byl velmi blízko a nebyl jen jeden. Ze zvědavosti jsem se rozeběhl za zvuky střelby. Netrvalo to ani pět minut, když jsem objevil původce toho hluku, k mému překvapení to byla žena, no spíše mladá holka, která byla obklopena asi čtyřmi mrtváky. Vypadala dost vyčerpaně, jednoho z nich střelila do hlavy. Mrtvák se okamžitě skácel k zemi. Před třemi dalšími ustupovala, vystřelila ještě jednou, ale tentokrát už z pistole kulka nevyšla. Dívka zpanikařila a začala neprodleně couvat, bohužel zakopla o kořen stromu a zřítila se k zemi tak nešikovně, že se uhodila do hlavy. Kdybych nezasáhl, určitě si dovedete představit, jaký by to mělo katastrofální scénář. Vyběhl jsem zpoza stromů. "Hej nenažranci." vykřikl jsem, čímž jsem si vysloužil jejich plnou pozornost, okamžitě jsem pozvedl kuši a vystřelil. První mrtvák šel k zemi, udělal jsem několik kroků vpřed a vypálil šíp i do druhého. Toho třetího jsem zřejmě moc nezajímal, začal se sápat po dívce, která ležela na zemi v bezvědomí. Udělal jsem k němu několik rychlých kroků a vytáhl z opasku nůž, který skončil zabodnutý v kousákově hlavě. Jedním pohybem jsem nůž zase vytáhl a mrtváka odkopl stranou, aby se nesvalil na dívku. Pomalu jsem se k ní sklonil a změřil jí tep. Byl sice slabý, ale podle mého to nebylo nic vážného. Rozhlédl jsem se kolem, abych se přesvědčil, že už nám nehrozí nebezpečí. Po dalších chodcích nebylo ani stopy, což bylo pozitivní. Pomalu jsem se obrátil zpět na dívku a prohlédl si ji pozorněji. Měla dlouhé hnědé vlasy a mohlo ji být něco málo přes dvacet, vypadala opravdu vyčerpaně a ztrhaně. Moc dobře jsem věděl, že ji tu nemůžu nechat, nepřežila by ani den, ale také jsem věděl, že jakmile ji přivedu na farmu, ne všichni s tím budou souhlasit.
"K čertu s tím." zabručel jsem a pomalu vstal, sesbíral své šípy a kuši přehodil přes rameno. Pak jsem se sklonil k dívce, vzal ji do náruče a rázným krokem vyšel k farmě.

*******************************

Další část za námi. Moc prosím o vaše názory. :)