When The Lights Go Out

22. kapitola - Za pět dvanáct

Pohled Beth

Jakmile bylo vše připraveno, vyšla jsem ven, abych našla Lori. Měla jsem štěstí, seděla hned vedle karavanu a skládala prádlo, které bylo pověšené na šňůře mezi kmeny stromů.
"Lori." křikla jsem a zamávala, aby mě vzala na vědomí.
"Beth, děje se něco?" zeptala se okamžitě, jakmile jsem se k ní přiblížila.
"Ne nic. Jen jsme připravili s Edith menší večeři. Chtěla jsem, aby jsme se všichni najedli pohromadě, utvrdili vztahy a tak."
"To je od tebe milé, chceš s něčím pomoci?" zeptala se, odložila prádlo a vstala.
"Ne, vše je hotové. Jen jestli všechny pak dostaneš do domu. Kdy se vrátí Rick s ostatními?"
"No, každou chvíli by tu měli být." sotva to dořekla v dáli se ozval zvuk motorky. Obě jsme se obrátily za hlukem a po chvíli zahlédly Daryla a za ním červené auto. Lori se jim okamžitě vydala naproti. Auto vjelo na dvůr a pak prudce zastavilo hned vedle domu.
"Ricku..." křikla Lori a vběhla vystupujícímu šerifovi přímo do náručí. Ten ji pevně sevřel, ale hned se odtáhl a pohlédl na mě.
"Kde máš otce?"
"Nevím...řekla bych, že u koní, ale nejsem si jistá." odpověděla jsem a ukázala směrem ke stájím.
Šerif na nic nečekal a okamžitě se tam rozběhl. Z auta pomalu vylezl Glenn, podpírajíc Andreu, jejíž tvář se zkřivila bolestí.
"Co se stalo?" zeptala se Lori zděšeně.
"Narazili jsme na ozbrojenou bandu, Andreu postřelili." vysvětlil Glenn ve spěchu, a chytl Andreu pevněji. Během chviličky mu přiskočil na pomoc Daryl. Podepřel Andreu z druhé strany a pomalu ji vedli do domu. Já s Lori jsme samozřejmě nezůstaly pozadu. Udělala jsem několik rychlých kroků, čímž jsem se dostala před naši trojici. Otevřela jsem dveře a vedla je obývacím pokojem do pokoje, který právě obývala Edith. Nechtěla jsem, aby Andreu táhly nahoru do patra, proto jsem se rozhodla pro tuto variantu. Snad to nebude takový problém. Pomalu jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Když jsem ale zjistila, že je postel prázdná prudce jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Daryl s Glennem položili Andreu do postele, jakmile vstoupil můj otec dovnitř a já mu podala vše potřebné, ztratila jsem se. Musela jsem najít Edith. Něco mi tu totiž nesedělo. Prošla jsem celý dům od shora až dolů. Dokonce jsem prohledala stáje a stodolu, ale nikde jsem ji nenašla. Nezbývalo mi tedy nic jiného než dojít za Rickem. Našla jsem ho před domem, zrovna o něčem živě diskutoval se Shanem a Darylem. Nechtěla jsem je rušit, ale neměla jsem na vybranou.
"Ehm, Ricku?" vstoupila jsem do jejich hovoru.
"Beth, minutku." odbyl mě Rick a obrátil se zpět na své společníky.
"Tohle ale nepočká." řekla jsem a udělala dva rychlé kroky blíže k nim. Rick se ke mě znovu obrátil a pohlédl mi do očí.
"Tak co je?"
"Edith zmizela. Nikde ji nemůžu najít." řekla jsem jedním dechem.
"Cože? Co? Kdys jí viděla naposled."
"No nevím asi před půl hodinou, připravovaly jsme pro vás všechny večeři a pak jsem ji poslala pro petrželku. Nevím, co ji na tom trvalo tak dlouho, vrátila se až po 10 minutách a řekla že jí není dobře, a že si jde lehnout." Vysvětlila jsem a těkala očima z jednoho na druhého. Rick vypadal jako když přemýšlí, Daryl pohlédl na Shanea a pak se vytratil a Shane? Na něm mi něco nesedělo, na malou chvilku jsem měla dojem, že má radost, ale asi se mi to jen zdálo.
"Vidíš Ricku. Já ti to říkal, až to budeme nejmíň čekat, zdrhne." řekl Shane a tvrdě pohlédl Rickovi do očí.
"To je nesmysl, nevěřím tomu. Sama tam nepřežije.Proč by chodila? Neměla důvod." Přemýšlel šerif nahlas.
"Sakra Ricku, prober se. Ta holka se tě snažila obalamutit a jak se zdá, povedlo se jí to. Možná je dobře, že se odsud klidila."
"Kdybych měl věřit tvým slovům, neměl jsi právě ty strach z toho, že uteče? Že varuje svou skupinu?"
Shane probodával Ricka pohledem, ale pak pokrčil rameny.
"Tak či tak, myslím, že bez svého parťaka se daleko nedostane."

-TWD-

Pootevřela jsem dveře a vyhlédla ven. Slyšela jsem cinkání talířů, což dokazovalo, že Beth je stále v kuchyni. Potichu jsem se vyplížila ven, a lehkými kroky kráčela chodbou směrem do obývacího pokoje. Zastavila jsem těsně před kuchyní, opatrně nahlédla dovnitř a čekala na moment, kdy se Beth obrátí zády. Když se tak stalo, proběhla jsem chodbou a ocitla se již u známého okna. Co nejtišeji jsem ho otevřela a vyskočila ven. Nyní se přede mnou otevřelo pole a já se dala do běhu. Jakmile jsem vběhla do lesa, schovala jsem se za strom a opřela se o něj. Bylo zvláštní tohle všechno absolvovat znovu, tentokrát, ale bylo jasné, že se nevrátím, že už nikdy neuvidím Beth, Hershela, Lori, Glenna, Ricka a Daryla... Když mi pomalu docházela vážnost situace, skulila se mi po tváři první slza. Oči mě začaly štípat a já sjela po kmenu na zem. Jediné, co mi v ten moment běželo hlavou byla myšlenka na blížící se konec.

-TWD-

Pohled Daryla

Něco mi tu nesedělo. Nevěřil jsem, že by se jen tak z ničeho nic vypařila. Že by utekla. Jakou má asi šanci na přežití? Jakmile nám Beth oznámila, že Edith zmizela, vydal jsem se jediným možným směrem, který mě napadal. Pokud zmizela, je jasné, že to provedla v tichosti a proč si nezopakovat stejný postup, který už ji jednou vyšel. Rozběhl jsem se za dům a pozorně si prohlížel okolí. Všímal si každé maličkosti, která by mi mohla napovědět. Poklekl jsem k zemi a pozorně si prohlédl pošlapanou trávu. Trefa do černého. Na nic jsem nečekal a rozběhl se k lesu. Sledoval jsem její stopy a snažil se přijít na to, proč to udělala. Když jsem začal míjet první stromy, zpomalil jsem. Podle stop tak učinila i ona. Všiml jsem si u jednoho ze stromů rozhrabaného listí. Vypadalo to, jako by si tu dávala pauzu, ale pak jsem si všiml i dalších stop opodál. Někdo šel šouravým, pomalým krokem...mrtví. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a rozběhl se za Edith. Byl jsem si na naprosto jistý, že má problémy. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to bylo ukradené. Srdce se mi rozbušilo a já se přistihl, jak se modlím, abych přiběhl včas.

-TWD-

Seděla jsem opřena o strom a snažila si vše urovnat. Neměla jsem absolutně ponětí kam půjdu, co dělat, kde začít. Pomalu jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Když jsem to udělala, polil mě studený pot. Ani ne pár metrů ode mě jsem spatřila tři chodce. Šouravým krokem si to ke mě mířili a já se nezmohla na nic jiného, než vyskočit a dát se do běhu. Bylo mi jasné, že právě oni můžou vše ukončit, možná by to bylo tak lepší, ale při představě, jak rvou maso z mého žijícího těla se mi dělalo mdlo. Běžela jsem, co mi nohy stačily a plíce dovolovaly, ale bylo mi jasné, že nemohu utíkat věčně. Jednou nastane okamžik, kdy se jim budu muset postavit, tedy pokud chci přežít. Zvolnila jsem tempo a pak se zastavila úplně. Zrychleně jsem dýchala a opatrně vytáhla nůž, kterým jsem ještě před několika minutami odřezávala petrželku. Pomalu jsem se obrátila čelem k nim a sevřela svou zbraň ještě pevněji. Nemohu přesně říci, co se mi honilo hlavou, cítila jsem jen adrenalin, který mi proudil celým tělem a nutil mě k šílenosti, která se mi mohla stát osudnou. Mrtváci se blížili a s nimi možná i můj konec. Udělala jsem nejistý krok vpřed. První chodec byl pár metrů před zbylými dvěma, proto jsem usoudila, že by bylo nejlepší vyřídit jednoho po druhém. Přidala jsem do kroku a blížila se k prvnímu z nich. Čím byla vzdálenost mezi mnou a mrtvákem menší, tím více se mi zvedal žaludek. Smrad hniloby, který z nich šel byl naprosto ochromující. Snažila jsem se zadržet dech, abych se nepozvracela, stiskla jsem nůž pevněji a pak toho prvního chytla za límec a zabodla mu nůž do oka. Nebyla jsem si jistá, zda by kuchyňský nůž prorazil lebku, proto jsem raději zvolila tento postup. Nůž zajel do hlavy jako po másle. Mrtvák udělal poslední tři kroky vpřed a pak se svalil, bohužel tak nešikovně, že přímo na mě. Bylo to nechutné, odvrátila jsem hlavu na stranu a snažila se ho od sebe odstrčit. Zbylí dva byli téměř u mě. Přestala jsem vnímat ten odporný smrad a vší silou odstrčila tělo. Nestihla jsem se ani postavit a to už se na mě sápal další z nich. Zřejmě se mi chtěl zahryznout do nohy, to jsem mu ale nedovolila. Vší silou jsem ho kopla a snažila se od něj odplížit co možná nejdál. Bohužel další chodec přistoupil přímo ke mě a jedním pohybem se na mě svalil. Rukama se sápal po mém těle a jeho cvakající čelisti se ke mě přibližovaly.
"Ne..." vykvikla jsem, když jsem uslyšela cvaknutí u mého krku. Srdce se mi divoce rozbušilo a já se modlila, aby mě nedostal. Zapřela jsem se do mrtvákova těla a snažila se ho dostat pod sebe. Nějakým zázrakem se mi to povedlo. Nůž, který jsem ještě stále držela, jsem vší silou zabodla ze spod do dolní čelisti. Chodec se zmítal, ale já bodala dál a dál, jako smyslů zbavená.
"Ty jeden hajzle..." křičela jsem na něj. Musela jsem vypadat jako šílenec. Vsadila bych boty, že v očích se mi zrcadlil odraz sériového vraha. Když jsem naposledy zabodla svůj nůž do obličeje té stvůry, všimla jsem si, že mě něco drží za nohy. Jakmile jsem se obrátila, spatřila jsem posledního chodce, kterému jsem před pár minutami věnovala kopanec do hlavy. Bohužel na nějakou obranu bylo pozdě, jeho čelisti byly sotva pár centimetrů od mého lýtka. Zavřela jsem oči a připravila se na bolest. Ta však nepřicházela. Prudce jsem otevřela oči a hleděla na mrtváka se šípem v hlavě.

***********************************************************

Edith zachráněna na poslední chvíli, ta holka má ale kliku, hlavně aby jí to takhle vydrželo. :D snad se kapitolka líbila. Opět moc prosím o komenty s názory nebo hlasování :)