When The Lights Go Out

17. kapitola - Zaměřeno na cíl

Po dvou dnech strávených v posteli, jsem se rozhodla, že je na čase vstát. S bolestnou grimasou jsem se posadila na postel a protáhla své ztuhlé a přeleželé tělo. Opatrně jsem sesunula nohy na podlahu a modlila se, aby mě kotník udržel, díky bohu mé přání bylo vyslyšeno. Byl tak pevně stažen, že jsem bolest téměř necítila, jediné, co se ozývalo, byla pulzující bolest na mém předloktí. Opatrně jsem se postavila a vzala čisté věci, které byly připravené na židli, hned vedle postele. Musela jsem se pousmát. Beth byla skvělá kamarádka, obdivovala jsem její dobrosrdečnost, což je v téhle době obrovská vzácnost. Trochu jsem se nad tím pousmála a šouravými kroky se vydala nahoru do koupelny. Svou očistu jsem si vychutnávala, člověk nikdy neví, kdy bude mít opět takovou příležitost. Když jsem byla se svým zevnějšek spokojená, odebrala jsem se ven najít Daryla. Zajímalo mě, co po celou tu dobu dělal.

"Hej Edith." ozvalo se mi za zády. Obrátila jsem se za hlasem a spatřila Ricka, který klusal přímo ke mě.
"Ricku." kývla jsem na pozdrav a věnovala mu malý úsměv.
"Já, nejdřív bych ti chtěl říct, jak mě to mrzí. Daryl mi o všem řekl a..." v ten moment jsem mu skočila do řeči. Nechtěla jsem poslouchat něčí litování.
"To je v pořádku..." zašeptala jsem a snažila se o co nejklidnější výraz. Rick přikývl.
"Víš Ricku, chtěla bych se zeptat, jak dlouho mě tu ještě necháte... chci říct, že vám budu vděčná, když tu budu moci pobýt ještě pár dní a dát se do kupy, pak odejdu, když si to budete přát." řekla jsem, ale v hlase byl slyšet strach. Mám vůbec šanci venku přežít? A když ano, jak dlouho?
"Teď se tím netrap. Zůstaneš tu, prozatím."
"Děkuju." zašeptala jsem a mírně se pousmála. Rick přikývl a zeptal se.
"Kam máš namířeno?"
"No...chtěla jsem najít Daryla. Myslím, že mu dlužím velký díky.....zase." dodala jsem a musela se nad tím pousmát. Moc dobře jsem věděla, že mě s tím pošle do háje, ale chtěla jsem ho vidět. Musela jsem.
"Chceš doprovodit?" nabídl se Rick. "Myslím, že bys ten kotník měla šetřit."
"Ne díky, zvládnu to." odvětila jsem a pomalu se od něj odvrátila. Mířila jsem si to k Darylově táboru a přemítala nad slovy. Neměla jsem nejmenší tušení, co řeknu. Jen jsem doufala, že se to nějak vyvine. Než jsem došla k táboru, v kotníku mi začalo nepříjemně pulzovat. Sakra! Zaklela jsem pro sebe a opřela se o nejbližší strom. Když jsem zvedla hlavu, uvědomila jsem si, že je to to samé místo, kde mě předtím škrtil Shane. Ze strachu jsem se ohlédla a pak pokračovala v cestě. Trvalo mi asi pět minut než jsem dokulhala do svého cíle. Daryl seděl na pařezu a kontroloval své šípy. Opatrně jsem se k němu přiblížila a nasadila neutrální výraz.
"Ahoj" řekla jsem, čímž mě vzal na vědomí. Pomalu zvedl hlavu a pohlédl na mě. Z jeho výrazu jsem nepoznala absolutně nic. Nevěděla jsem, zda je rád, že mě vidí nebo naopak.
"Nepřišla jsi mi zase děkovat, že ne." řekl a opatrně opřel svou kuši o pařez. Vstal a udělal několik kroků ke mě.
"Ne, protože vím, že bys mě poslal do háje." řekla jsem a malinko se usmála. Daryl si pobaveně odfrkl a přikývl. Pak se ke mě obrátil zády a ohnul se pro svou kuši. Chvíli jsem ho pozorovala a přemýšlela nad tím, co dělá. Pak se ke mě obrátil čelem.
"Tak pojď."
Udiveně jsem na něj pohlédla, ale neřekla ani slovo.
"Myslel jsem, že chceš umět střílet."
"Jo...chci." vykoktala jsem a šouravým krokem se vydala za ním. V kotníku jsem již necítila pulzování, ale tupou bolest. Nechtěla jsem však dát nic najevo. Jen jsem hleděla na Darylova záda a modlila se, aby jsme byli na místě.
"Jak daleko ještě?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Už jen kousek." zabrblal a ukázal na balíky slámy, válející se přímo před námi. Když jsme došli na místo, Daryl se ke mě obrátil čelem a sejmul si kuši z ramene.
"Tak.... první vystřelím já. Pozorně sleduj, co při tom dělám." Přikývla jsem na souhlas a pozorovala muže, který se mi začínal dostávat čím dál více pod kůži. Lovec udělal několik kroků ode mne. Pak pozvedl svůj samostříl a zapřel si ho o rameno. Netrvalo ani vteřinu, když vystřelil. Zajímalo by mě, zda vůbec míří.
"Jsi na řadě." řekl a já udělala několik kroků k němu. Předal mi svou kuši a já se snažila zaujmout stejný postoj jako měl on. Bohužel to bylo velmi obtížné. Kuše byla těžší než se na první pohled zdála a má ruka ještě nebyla natolik v pořádku, aby udržela těžké břemeno. Daryl si všiml mého bolestného ošívání. Opatrně ke mě přistoupil, a já na svém krku ucítila jeho horký dech. Tělem mi projel elektrický šok, naskočila mi husí kůže a do tváří se mi vlila červeň.
"Dej mírně nohy od sebe. Musíš mít stabilní postoj." řekl neutrálně. Udělala jsem, co chtěl a znovu pozvedla samostříl. Ruka se mi klepala bolestí, ale snažila jsem se to nevnímat. Zamířila jsem na balík slámy a pak vystřelila.
"Jsi moc roztěkaná, ani jsi nezamířila." zabrblal a já se k němu obrátila čelem.
"Ale jo, mířila jsem." Chvíli mě propaloval pohledem a pak přikývl.
"Fajn, tak uvidíme." Vytáhl z kapsy červený provázek a namířil si to k balíku. Cestou z klubíčka odřízl asi metr provázku a jedním uzlíkem jej spojil. Připevnil ho na balík a vytvořil tak nepravidelný kruh. Pak se ke mě obrátil s mírným úsměvem prohlásil.
"Teď se můžeš předvést." Udělal několik kroků stranou a já opět pozvedla kuši. Dala jsem nohy mírně od sebe a jedním očkem se podívala na Daryla. Vypadalo to, že jsem ho tím potěšila. Pak jsem se zaměřila na cíl přede mnou. Lehce jsem vydechla a pak vystřelila. Šíp vyletěl obrovskou rychlostí a zapíchl se do terče. Ne však do prostřed, ale hezky na kraj. Vlastně to byla náhoda, že jsem se vůbec trefila. Musím přiznat, že je to něco jiného. Ze vzduchovky jsem vždy střílela báječně, ale tohle?
Daryl se pousmál a vytrhl z balíku svůj šíp. Udělal několik kroků ke mě a vzal si svou kuši zpět. Několika rychlými pohyby ji nabyl a pak mi ji znovu předal. Znovu jsem pozvedla zbraň a zamířila na cíl, ovšem mé soustředění přerušila Darylova přítomnost, ne jenom, že stál těsně za mnou, ale jeho ruce opatrně uchopily ty mé. Chtěla jsem se obrátit, ale nedokázala jsem to. Cítila jsem jeho tělo na svém a to stačilo, aby má soustředěnost nabrala úplně jiného směru.
"Soustřeď se." ozvalo se najednou za mými zády. Okamžitě jsem se probrala a zaměřila se na cíl přede mnou. Nohy jsem mírně roztáhla a byla jsem připravena vystřelit. Bohužel Daryl si to nemyslel, opatrně sjel rukama k mým loktům.
"Dej lokty mírně do sebe."
"Je to moc těžké." postěžovala jsem si.
"Časem si zvykneš."
Ruce se mi klepaly, ale udělala jsem, co řekl. Přeci jenom jsem se chtěla naučit bránit. Bez boje na tomto světě člověk nepřežije.
"Zhluboka se nadechni a po výdechu vystřel." řekl tichým hlasem a já jen přikývla na souhlas. Malinko jsem přizvedla kuši a pak vydechla. Šíp vyletěl a zabodl se o pár centimetrů od místa, kam jsem střelila poprvé. Svěsila jsem ruce a pozorovala Daryla, který šel opět pro šíp. Když se vracel ke mě, prohlásil.
"Moc spěcháš. Dej si s tím načas."
"Nemůžu, nedokážu s tím zápěstím udržet tu tíhu tak dlouho. Pak se mi rozklepou ruce a to se těžko míří."
Daryl na mě pohlédl a ušklíbl se. "I se zraněním musíš umět střílet, nikdy nebudeš mít možnost se na to předem připravit."
Naštvaně jsem si odfrkla a převzala od Daryla nabitou zbraň. Zaujala jsem postoj, který mě doposud naučil a zamířila do červeného kroužku. Dala jsem si na čas, ruka se mi třásla čím dál víc, ale nevšímala jsem si toho, jen jsem se zhluboka nadechla a při výdechu....
"Sakra." zaklela jsem a zadívala se na šíp, který byl zcela mimo terč.
"Myslím, že to pro dnešek stačí." řekl Daryl a opět se vydal pro svůj šíp.

-TWD-

Byla noc. Ležela jsem v posteli a hleděla na okno. Venku byla tma, na nebi zářily hvězdy a měsíc byl ve tvaru písmene "D". Sem tam se ozývalo cvrlikání drobného hmyzu, jinak byl naprostý klid. Odvrátila jsem svůj pohled od okna a zadívala se do bílého stropu. Byla jsem celá nesvá. Vzpomínky na dnešní den mě nenechaly spát. Stále jsem cítila jeho blízkost, doteky, jeho dech na svém krku, bylo to příšerně frustrující. Nemiluješ ho! Okřikla jsem se v duchu. I kdyby ano, nikdy se ti to nevrátí zpět. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala šeptající hlásek v mé hlavě, odvrátila se od okna a přetočila se na bok. Bohužel ani to nepomohlo. Stále jsem ho měla před očima. Teprve po pár hodinách jsem zavřela oči a ponořila se do říše snů. Bohužel nebyly to sny jako z pohádky, pronásledovaly mě noční můry, díky kterým jsem se celou noc převalovala ze strany na stranu a každou hodinu se budila. Zombie, samota, utrpení, smrt...všechny sny byly o tom samém, až na poslední. Byl zcela jiný než předchozí, byl tak skutečný, tak věrohodný...

************************************************

Edith se nám zamilovala, je v tom až po uši. CHUDÁK. :D a Daryl? To je prostě Daryl, osobně bych ho kopla už do zadku :D Jinak příště nás čekají dohady ve skupině, něco málo z Edithini minulost a jedna malá třešeň na dortu :) Jinak opět moc prosím o komenty a hlasování. :)