The longest dream of my life (CZ)

14. kapitola

Po chvílí kráčení tichým lesem začíná moje srdce bít opět normální rychlostí. Hlavou mi prolétává nekonečně myšlenek. Většinu z nich ignoruji, nad některými se na chvíli zamýšlím. Najednou ale přichází vzpomínka, ze které se mi podlamují kolena. "Finne?" začínám roztřeseným hlasem. Otáčí se ke mě a usmívá se. "Víš jak ses porval ve škole s tim klukem?" Finn sklopí hlavu a trochu se usměje. "Jo. Proč?" Na chvíli se zarážím a přemýšlím jestli je to dobrý nápad. Docházím k závěru, že nejspíš ne. Teď už se ale zeptat musím. "No...pak si mi řek, že tě doma čeká táta, kterej tě zmlátí." Při posledním slově slyším jak se mi láme hlas a cítím první slzu na své tváři. Finn ke mě konečně vzhlíží. "Ale notak." Objímá mě, zatímco úsměv z jeho tváře rychle mizí. "Zdá se mi to nebo furt brečíš?" Jemně mě hladí po zádech a druhou rukou si hraje s pramínky mých vlasů. Na to mu nemám co říct. "To byla pravda asi tak před třema lety. Teď žiju s mámou." Opět naprosto nechápu, co se děje. "Tak proč si to řikal?" ptám se a trochu se vzdaluji. "Protože jsem byl naštvanej a občas když se naštvu, tak si prostě připadám, jako by to byla furt pravda!" křičí. Schovává si obličej do dlaní a trochu mu cukají ramena. Pevně ho objímám ve snaze aspoň trochu ho ukonejšit. "Promiň." šeptám mu do vlasů, zatímco on přesouvá svoje ruce na moje záda. Trošku ho rozkývávám, protože jsem slyšel, že to uklidňuje. A zdá se, že je to pravda. Postupem času mu ramena cukají čím dál, tím míň, ale i po tom co úplně přestává brečet se stále pevně držíme."Nechceš si sednout?" ptám se ai po 20 minutách stání a objímání, i přesto, že je mi to neskutečně trapné. Bohužel už mě ale natolik bolí nohy, že to prostě nedokážu ignorovat. "Tak jo." odpovídá stále trochu přiškrceným hlasem. Rozhlížím se kolem jetli nenajdu vhodné místo a pak už jen odvádím Finna k nejbližšímu velkému pařezu. Já si sedám před něj. Finn sedí na pařezu celý svěšený. Opatrně ho hladím po tváři a trošku mu zvedám bradu, abych mu viděl do zarudlých očí. Chytám ho za skleslé rameno a druhou rukou vytahávám z kapsy papírový kapesník, kterým mu otírám slzy a pak mu ho přenechávám, aby se do něj vysmrkal. Chvíli jen tak sedíme a já se odhodlávám k nesmyslnému činu, kterého možná budu litovat. Už bez něj ale nevydržím ani vteřinu. Klekám si, abych byl trochu výš a obtáčím mu ruce kolem krku. Pak už přichází jen posledí zaváhání a nejistě spojuji naše rty. Finn mě opět objímá kolem pasu a trochu mě nadzdvihává svýma silnýma rukama. A tak už se zase líbáme a moje srdce opět závodí s tím jeho.Po daší věčnosti, které nejpíš nikdy litovat nebudu usuzujeme, že už je docela pozdě a zvedáme se. Odcházíme stejným směrem, jakým jsme přišli a držíme se za ruce. "Doufám, že tohle zase nebyl jenom nějakej blbej experiment." podotýkám. "Slibuju, že nebyl." odpovídá rozhodným hlasem a já mu věřím.
*O dva týdny později*Na dnešek máme ve škole naplánované 2 testy a zkoušení z angličtiny, a proto se po noci strávené učením ještě ráno snažím něco do sebe nacpat. Myšlenky mi ale neustále utíkají někam jinam a to konktétně k Finnovi. Nevím proč mě to nepřekvapuje. Vyčerpaně tedy odhazuji sešity a učebnice k batohu a zapínám počítač, abych mu mohl napsat.Finne?Ticho.?Ať to znamenalo cokoliv, asi to myslel vážně, protože se ani v dalších 10 minutách nedočkávám odpovědi. Počítač tedy zase vypínám a jdu si posbírat učebnice a sešity, které před chvílí odletěly z mého stolu.Do školy jdu stejnou trasou, kterou jsem šel, když jsme se poprvé potkali. Na chvíli se zastavuji u "naší" popelnice. Když si na ní všímám malého škrábance, musím se zasmát. Někdy i maličkosti dokážou potěšit. Vytahávám mobil z kapsy a zmíněnou maličkost si nadšeně fotím. Dříve jsem sníval o tom, že bych mohl být fotograf. Naposledy se na škrábanec podívám a pokračuji v cestě do školy, zatímco si představuji svou první výstavu. Mezi desítkami fotek by na čistě bílé zdi visela moje maličkost, které by si nikdo nevšímal, protože by ji nikdo nechápal. A pak by na výstavu dorazil Finn. Žádná z fotek by ho moc nezaujala. Ale pak by došel k nepochopené poškrábané popelnici a rozesmál by se. A já bych díky tomu dokonalému smíchu znovu získal příležitost se do něj po tolikáté zamilovat.Ve škole se co nejrychleji převlékám a do třídy skoro běžím, abych měl ještě dost času na další marné pokusy o učení. A k mému vlastímu překvapení mi to docela i jde. Z teď už úspěšných pokusů o učení mě vytrhává ruka na mém rameni. "Čus." Ani se neobtěžuji odtrhávat oči od sešitu. "Ahoj." zamručím a dál se snažím soustředit. Bohužel Finn moc nemá pro věci jako učení pochopení. "Co děláš?" ptá se, jako by to snad nebylo jasné. "Hádej." odpovídám otráveně. Finn se mi opírá o rameno a předklání se, aby mohl nahlédnout do mého čtení. "Aha. A proč tuhle nesmyslnou věc děláš?" V té chvíli nevím, jestli mám brečet, nebo se smát. "Neřikej mi, že ses na to ani nepodíval." Odpovídám se zavřenýma očima. "Pořád to nechápu." odpovídá. "Dneska píšeme. Dvakrát. A taky budeme oba zkoušený." Snažím se, aby můj hlas zněl klidně, protože očekávám, že začne panikařit, nebo tak něco. On však očividně zachovává chladnou hlavu. "Jo tohle. Ne, na to jsem se ani nepodíval. A víš proč?" Z dvou dříve zmíněných možností si vybírám smích. "Netušim." vzhlédnu k němu. "Protože mám tebe, ty máš dobrý srdce a budeš mi radit." Nakonec mě líbá do vlasů a odchází opět ke svému místu. Ty se mi snad zdáš. pomyslím si a doufám že mu v té hlavě zůstalo alespoň něco z hodin, protože si opravdu nemyslím, že by nám prošlo, kdybch mu měl radit každé slovo.