Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 12.

Už je to už osmnáct dní, co jsem se udobřila s Remusem. Jsme zase kamarádi, ale není to jako dřív. Tedy pro mě, ale já se z toho dostanu a bude to jako dřív. Včera jsem dokázala excelentně rozzuřit Minnie. Seděli jsme v učebně a já zase nedávala pozor. Najednou jsem si strašně hlasitě kýchla. Nějaký kluk z Mrzimoru se vyděsil. Houpal se na židli a spadl. Vybuchla jsem smíchy a Minnie se mě snažila umlčet, ale nešlo to. Lily, ta potvora na mě z první lavice dělala opičky. Minnie to nevydržela a poslala mě do ředitelny otázkou: ,,Cestu do ředitelny jistě znáte?" postavila jsem se a odpověděla ,,Důvěrně paní profesorko." nejprve za mnou letěla učebnice a pak... Nevím, nedokázala jsem to identifikovat. Dnes mám kvůli tomu školní trest. Měl být včera, ale já měla jinej. Když jsem seběhla schody, Minnie už tam stála. ,,Tvůj trest bude v lese. Budeš hledat rostlinu, která se jmenuje Monlinte. Je tmavě modrá, ale listy se stonkem lemují zářivé fleky. Květy jsou jedovaté, takže musíš být opatrná. Dá se najít pouze od desáté hodiny večer. Je malinká, ale důležitá. Zajdi se převléct a můžeš vyrazit." když Minnie odešla, šla jsem se převléknout. Bylo půl desáté. Vyšla jsem z hradu a zamířila k lesu. Byl rudý úplněk. Tohle bude nebezpečné. ,,Lumos." zašeptala jsem. Když jsem vešla do lesa, bylo to dost strašidelné. No co, musím být potichu a hledat tu kytku. Šla jsem stále hlouběji a hlouběji. Mohlo být tak půl dvanácté a já stále nic nenašla. Najednou se ozvalo houkání sovy. Šla jsem dál. Podívala jsem se na hodinky, které ukazovaly půl jedné. Super, nevyspím se. Najednou jsem zahlédla světlo. Šla jsem k němu, a když jsem prolezla keřem, byla tam ta kytka. Byla nádherná. Vytáhla jsem pytlík a šla ji utrhnout. Už jsem se otáčela, ale najednou jsem uslyšela zavytí. Vlci. Ne počkat! Je úplněk. Vlkodlaci! Vyschlo mi v krku. Musím se dostat pryč. Hned! Jenže jsem si nepamatovala cestu, já zabloudila. Vydala jsem se rovně. Šla jsem potichu, až jsem se dostala do míst, kde nebyly žádné keře ani traviny. Nalevo ode mě zapraskaly větvičky. Otočila jsem hlavu a tam stál velký černý pes. Začala jsem couvat. Najednou se za mnou ozvalo zavrčení. Otočila jsem se a uviděla vlkodlaka. Šel ke mně. Na nic jsem nečekala a začala jsem utíkat. Běžela jsem rychle, ale vlkodlak mě doháněl. Najednou jsem zakopla. Spadla jsem do díry a moje noha se zlomila. Lýtko bylo odřené a z boku trčela kost. Začala jsem brečet. Vlkodlak se blížil. Jeho žluté oči zářily ve tmě. Najednou přede mnou stál jelen, pes a krysa. Vrhli se na vlkodlaka a já jsem se snažila odplazit pryč. Otočila jsem se na ta zvířata. Šel ke mně pes. Byl tichý a velký. Počkat najednou mě napadla myšlenka. Poberti si říkali Červíček, Tichošlápek, Dvanácterák a Náměsíčník. Vše do sebe zapadalo. ,,Siriusi?" zašeptala jsem na psa. Ten zavrtěl ocasem a došel ke mně. Ochranitelsky si stoupl přede mě. Jelen doběhl k němu a udělal to samé. ,,Jamesi... Ach ne! Ten vlkodlak je Remus!" začala jsem propadat panice. Byli to Poberti. Stoupla jsem si na zdravou nohu a vytáhla hůlku. Vlkodlak šel k nám. Sirius zaútočil, ale Remus ho odhodil. James taky zaútočil, ale stalo se to samé. Vlkodlak cítil krev. Šel ke mně. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bála jsem se. Vlkodlak najednou máchl tlapou a já se svalila na zem. Na břiše jsem měla hluboké rány od drápů. Krev vytékala z hlubokých ran. To mě jakoby probudilo a já začala kouzlit. Najednou vlkodlak odběhl a Poberti s ním. Svalila jsem se na zem. Mělce jsem dýchala a držela jsem si zraněné břicho. Bylo půl čtvrté ráno. Pak jsem ztratila vědomí.

Sirius

Byl úplněk. Remus se začal měnit ve vlkodlaka. Běželi jsme do lesa, kde jsme s ním trávili jeho proměnu. Byli jsme zvěromágové, já jsem byl velký pes, James jelen a Peter krysa. Probíhalo to klidně, až najednou se vynořila jakási postava. Šel jsem blíž a viděl jsem, že je to Angel. Co tady dělá? Je to nebezpečné. Bylo pozdě, Remus si jí všiml. Angel se rozeběhla pryč. S klukama jsme běželi za nimi. Najednou Angel spadla. Ucítil jsem závan krve. Musí být zraněná. Zaútočili jsme na Rema. Po nějaké chvíli jsem šel k ní. Měla zlomenou nohu. Kost jí trčela z nohy. Pozorovala mě a najednou mě oslovila jménem. Přišla na to. Musím jí ochránit. James doběhl ke mně. Stáli jsme před ní. Najednou si stoupla. Zaútočil jsem, ale Remus mě odhodil. To samé udělal Jamesovi. Potom škrábl Angel. Ta na něj začala vysílat kouzla. Remus najednou odběhl. Bude svítat. Běželi jsme za ním. Když jsme doběhli, Remus se už měnil. Když byl člověk, změnili jsme se taky. Vypili jsme lektvary na posilnění a Remusovi jsme řekli o An. Šli jsme ji hledat. Ležela na tom samém místě v bezvědomí. Kouzlem jsme ji probrali.

Angel

Když jsem se probrala, ležela jsem na tom samém místě. Nademnou se skláněli Poberti. Měla jsem zlomenou nohu a rozsápané břicho. ,,Musíme zavolat pomoc." zašeptala jsem. ,,Ale jak? Nic mě nenapadá." ozval se James. Najednou jsem si vzpomněla na patronovo zaklínadlo. Hledala jsem šťastnou vzpomínku. Měla jsem jich několik. ,,Expecto patronum." řekla jsem. Z mojí hůlky vyskočila liška. Můj patron. ,,Ví o Remusovi McGonagallová s Pomfreyovou?" kluci kývli. ,,Jdi za profesorkou McGonagallovou. Jsme v lese a jsme zranění. Vezměte s sebou madam Pomfreyovou. Rychle!" patron odběhl a já pomalu umírala. Ztratila jsem hodně krve. Musí přijít včas. Zhluboka jsem dýchala. Najednou se ozval James. ,,Co tu vůbec dělala v lese?" ,,Měla jsem trest." zašeptala jsem. Remus se na mě ustaraně díval. ,,Hlavně si nic nevyčítej. Ty za to nemůžeš." utěšovala jsem ho. Chtěl něco říct, ale najednou jsem uviděla Minnie s Pomfreyovou, jak k nám běží. Stále jsem se držela při vědomí. Remus se Siriusem mě opatrně položili na lehátka, která vyčarovala Pomfreyová. Šli jsme zpátky do hradu.

Tady to ukončím. Co se stane dál? Přežije nebo ne? Doufám, že jsem vás napjala. Všem vám děkuju za podporu. Omlouvám se za chyby a překlepy. :) Sara