Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 20.

Je po Vánocích, takže to znamená, že bude Silvestr. Starší ročníky budou mít ples. Vstup na ples je až od čtvrtého ročníku. (Podle mě) Napadlo mě, že bychom mohli něco provést. Nic ošklivého! Starší se na ten ples velmi těší, tak jim ho nechceme zkazit. Dnes máme s Poberty sraz, abychom se domluvili. Bude to příjemné překvapení. Musíme to pořádně promyslet. Sraz máme u kluků v pokoji. Najdu kus papíru, tužku a hůlku. Potom vyletím z pokoje a doběhnu ke klukům. Nejprve zaklepu, jsem přeci vychovaná... „Dále." Ozve se zpoza dveří. Tak tedy otevřu dveře a vejdu. Do nosu mě udeří strašný zápach. „Pane Bože!" zalapám po dechu a snažím se doběhnout k oknu, abych ho otevřela. Sice málem zakopnu o dvě obrovské hromady špinavého prádla, potom o stoh knížek a nakonec o samotného Jamese, ale podaří se a já otevřu okno. Potom se otočím na kluky. „Děláte si srandu?! Takový smrad! Kdy jste naposledy větrali a uklízeli? To musela být celá století... „ Hučím do nich. Remus se začne pochechtávat a Sirius s Jamesem se tváří dotčeně. Už chtějí něco říct, ale Peter si upšoukne. Zakryju si rukou oči a vrtím nechápavě hlavou. „Co jsem komu udělala? Vždyť jsem hodná holka, tak proč?! Za co mě trestáš?" houknu a podívám se na strop. Potom vytáhnu hůlku a pronesu kouzelnou formuli, která nás zbaví zápachu v pokoji. Uznale pokývám hlavou, když necítím ten odpornej smrad a sednu si na Remusovu postel, která je relativně čistá a celkem i ustlaná. Podívám se na všechny kluky s otázkou v očích. Sirius se nadechne, aby něco řekl, ale James ho předběhne. „Čemu se divíš? My jsme kluci..." sežehnu ho pohledem. Remus se rozesměje a položí mi dlaň na rameno. „Nic si z toho nedělej. My to někdy uklidíme." Má příjemně hřejivou dlaň, ale já jsem pohoršena! Jsem pohoršena z toho smradu a nepořádku. „Jo to možná až budete poslední den odjíždět..." brblám potichu. „Máte už nějaký plán?" zeptá se Sirius. „Jo mám. Napadlo mě tohle... (Neřeknu vám co, aby to bylo překvapení. :D) kluci si to celé poslechli a moc se jim to líbilo. „Je to skvělý nápad. Myslím, že už nemá cenu pokračovat v návrzích. Zaprvé to dokážeme a zadruhé je to úplně skvělý." Řekne James a kluci přikyvují na souhlas. „Uf! To se mi ulevilo." Dopadnu zády na madraci a zavřu oči. Když je otevřu, sklání se nade mnou kluci. „Ano?" zvednu jedno obočí. „Přesně za 13 dní je úplněk." Posadím se a podívám se na Rema. „Neboj, to bude v pořádku. Dokážeme to, nic se nestane." Pouze pokývá hlavou a odvrátí pohled. Ničí mě, když ho takhle vidím. „Hele lidi mi jdeme na ten trest se Křiklou. Mějte se." James se Siriusem odešli. Peter taky někam zmizel, ani jsem si toho nevšimla. Znovu jsem se podívala na Rema. Seděl shrbeně na druhé straně postele, zády ke mně. Došla jsem k němu a stoupla jsem si před něj. „Reme, to bude v pohodě. My jsme tu s tebou, nejsi sám." Remus se na mě podíval. „To nebude v pohodě, co když se něco pokazí?! Co když vám něco udělám, co když tobě něco udělám!" při poslední větě prudce vstane, až do mě vrazí. Zapotácím se a tak udělám tři kroky zpátky, abych udržela rovnováhu. „Já se ti pouze snažím pomoct Remusi! Nic se nestane, zvládneme to jako vždy..." skloním hlavu a prohlížím si špičky svých bot. Slyším, jak vydechne a následně, jak někam jde. Nezvednu hlavu, pouze čekám. Najednou se jeho špičky bot objeví v mém zorném poli. Remus mi palcem a ukazováčkem zvedne hlavu, takže se mu musím dívat do očí. Z pravého oka mi po líci stéká slza. Remus ji palcem setře. „Neplakej An, slzy ti nesluší. Ty jsi krásná, když se směješ." Lehce se usměje a pustí mou bradu. Na nic nečekám a obejmu ho. Na to mi začnou téct slzy. Nebrečím často, ale ničí mě pohled, na to, jak se Remus trápí. Remus mi objetí opětuje. Moje slzy mu smáčí tričko. V jeho objetí si přijdu v bezpečí, jako by se už nemohlo nic stát. Klidně bych takhle vydržela napořád. Ze rtů mi unikne vzlyk. „Ššš.. Nebreč Angel, my to zvládneme. Máš pravdu. Angel... neboj, jsem tu s tebou. Nic se ti nestane, nikomu se nic nestane." Uklidňuje mě Remus. Rukou mě hladí po zádech a lehce se houpe do stran. Tohle mě pomalu uklidňuje a tak pomalu přestávám brečet. Najednou ucítím, jak se pohnul. Zvednul si mě do náruče a já jsem se začala smát. Otřela jsem si zbylé slzy a smála jsem se. Kdyby mě někdo chtěl nazvat Uzlíček štěstí, nebudu mu to vyvracet. Remus se mnou někam chtěl jít, ale zakopl o koště. Chudák... Natáhl se jak dlouhý, tak široký na podlahu. Já jsem spadla do jedné z hromad s oblečením. „Já toho Jamese přerazím. Jsi v pohodě?" začnu se strašně smát. „Já ano, co ty?" kývne hlavou na souhlas a zvedne se. Potom mi podá ruku a pomůže mi vstát. „Nechceš jít do knihovny?" zeptá se mě. „Tak jo. Pojďme." Odsouhlasím a společně se vydáme do knihovny.

Tak, další kapitola je na světě. Doufám, že jsem vám napnula s tím plesem. :D Prosím, neukamenujte mě. :D Můžete napsat do komentáře svůj nápad. Každopádně doufám, že vás kapitola bavila a že se vám líbila. Omlouvám se za chyby a překlepy. Sara