Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 32.

„Posaďte se." Pokynula nám Minnie, velmi pomalu jsme se posadili a vyčkávali na smrt. „Řekněme, že si nechci zbytečně kazit zbytek dne, takže ten incident v síni nebudu dále řešit. Chci, abyste věděli, že vím, že v tom máte prsty vy. Popravdě... Nikdo jiný ze studentů by si to ani nedovolil, ale tak jako tak vás bude čekat trest a trest rozhodně nebudete mít dohromady. Rozdělím vás k učitelům a ti vám zadají práci. Pane Lupine, o vás se postará knihovnice, pane Pottere, vy budete s panem profesorem Křiklanem, pan Black bude s panem Filchem. A vy slečno... Vás si vezme na starost Hagrid. A nesmím také zapomenout, že strhávám Nebelvíru šedesát bodů. Můžete jít." Jakmile nás propustila, vyběhli jsme z jejího kabinetu. „Tohle hezky dopadlo no..." prsknul naštvaně Sirius. „Hele... Drž tlamu, kdybys jí nedal ten lektvar, nic by se nestalo." Ozval se James a naštvaně oddusal do Nebelvírské věže. „Má pravdu Siriusi... Byla to pitomost..." poznamenal Remus a taky odešel, pouze jsem si povzdechla... Tohle rozhodně nebude dobrý, pomyslela jsem si a začala jsem se bezmyšlenkově bloumat hradem. Tohle nebude dobrý...

„Ahoj Hagride, tak co sis pro mě přichystal? Půjdeme do lesa něco hledat?" čekala jsem tu nehorší možnost, protože prostě Hagrid... „No ty vypadáš nadšeně... Do lesa dnes nepůjdeš. Potřebuju, abys mi pomohla s něčím jiným." Poškrábal se na zátylku a já věděla, že je zle. „Víš An, já jsem v kartách vyhrál zvířátko, ale neboj! Je takový malinký a úplně neškodný... Bude se ti líbít, říkám mu Robin." Pokývala jsem hlavou „Ale tak pokud je to malý, tak by to nemuselo být smrtelně nebezpečný ne?" na rovinu jsem se zeptala. „Ne, Robinek není nebezpečný, je to takový malinký ňuňánek. Určitě si ho zamiluješ. Vždyť ty zbožňuješ kouzelný tvory nebo ne?" v tomhle měl Hagrid pravdu, tvory jsem zbožňovala...

Když jsme došli až k Hagridově srubu, zadržela jsem dech a vešla dovnitř. Najednou se ozval třeskot talířů a Hagridovu nadávku. „Ty sis pořídít Měsíčníka?!" stála jsem v úžasu mezi dveřma a zírala jsem na to plaché, kouzelné zvířátko, které se krčilo v rohu a vystrašeně nás pozorovalo. „Jo a to je ten problém, je hrozně plachý a bojí se mě. Nedaří se mi ho přesvědčit, že mu nechci ublížit." Povzdechl si Hagrid. „Neboj se, pomůžu ti." Pomalu jsem se vydala k tomu tvorečkovi, Robin mě stále pozoroval, a když jsem došla do středu místnosti, tak jsem si sedla na zem a otočila hlavu k Hagridovi. „Nemáš nějaký pamlsky pro Měsíčníky?" kývl a pomalu mi podal pytlíček s granulkama. Vylovila jsem jich pár a pomalu jsem natáhla ruku směrem k Robinovi, vůbec jsem se nehýbala, ale sledovala jsem ho. Asi po pěti minutách Robin udělal pár kroků ke mně. Úsměv se mi objevil na tváři, třeba přeci jen se to podaří. Robin s každým krokem vypadal jistější a tak nakonec přišel až ke mně a pamlky snědl. Hlavou mě šťouchl do dlaně a já z pytlíčku vylovila další. Radostně se do nich pustil a já jsem ho pomalu pohladila po té světlešedé srsti na hlavě. Trochu ucuknul, ale potom se natiskl na dlaň a vydal radostný zvuk. „No to je hodný kluk... Ahoj Robine, já jsem Angel. Tohle je Hagrid, bude se o tebe starat, ale musíš mu to dovolit." Pomalu jsem na něj mluvila. Koukal se na mě těma obrovskýma očima a v nich se odrážela inteligence. „Nechtěl by ses jít seznámit s Hagridem?" zeptala jsem ho a on přesunul svůj pohled k Hagridovi. Udělal váhavý krok a zase se podíval na mě. „Neboj se, Hagrid ti neublíží. Sice je velký, ale má kouzelné tvory moc rád." Hagrid si mezitím taky sedl na zem, jenže i tak byl vysový. Pomalu k nám natáhl ruku a v ní bylo taky pár mlsek. Robin šel pomalu k Hagridovi a těkal pohledem mezi mlsky v jeho dlani a obličejem. Dělil je už jen malinký kousíček a Robin natáhl hlavu. Pamlsky si vzal a snědl je! „No vidíš, já ti nechci ublížit..." Zabručel Hagrid a pomalu natáhl ruku aby pohladil Robina. „Musím uznat, že není až tak plachý, jak bývají Měsíčníci..." poznamenala jsem. Hagrid pokýval hlavou a svou velkou dlaní jemně hladil Robina. „Bude tě mít rád, o to se neboj." Usmála jsem se. „To doufám... Je to úžasný tvoreček. Nedáš si čaj?"zasmála jsem se. „Jo... Moc ráda si dám čaj."

Ahoj

Jo... Po opravdu dlouhé době jsem vydala kapitolu. Dlužím vám velkou omluvu kvůli neaktivitě, ale prostě jsem nemohla vydávat. Důvodů bylo hodně... Nebyla wi-fi, nastoupila jsem do práce (brigáda), nemoc... Atd. Atd. Doufám, že teď se to změní a budu mít víc času, ale tak jako tak se ještě jednou omlouvám. No... Tak alespoň doufám, že se vám kapitola líbila, omluvte mě  za případné chyby a překlepy. Sara