Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 28.

Poté, co jsem naštvaně vydupala až do dívčí ložnice, jsem skočila do postele. Byla jsem utahaná jako pes a to nemluvím o tom, že mě bolelo celé tělo. Mým jediným přáním bylo, abych usnula, ale v hlavě jsem mělo opět tolik otázek, až to bylo příšerný. Druhý vlkodlak, kentauři, náhrdelník. Asi budu přemýšlet ještě hodně dlouho. Zavřu oči a pokusím se z hlavy vytlačit veškeré myšlenku. Kupodivu se mi to povedlo, a tak upadám do říše snů.

Když jsem se probudila, už se smívalo. Musela jsem prospat celý den, ne, že by mi to vadilo. Zítra je neděle, takže jsem v klidu. Vylezu z postele a nějakým záhadným způsobem se dostanu do koupelny. Je mi strašně špatně, jako by ve mně hořelo milion požárů. Třeští mi hlava a i když celá hořím, je mi zima. Je to vážně divný, nedokážu to popsat. Rozcuchané vlasy jsem stáhla gumičkou a vydala jsem se hledat holky.

Když jsem scházela schody do společenky, zaslechla jsem hlasy. Lily, Kate, Amber, Sirius, James a Remus seděli ve společence a o něčem horlivě diskutovaly. „Ahoj lidi." Řekla jsem chraplavým hlasem. Jejich pozornost se přenesla na mě. „Panebože Angel!" vykřikla Lily. „Jak to vypadáš a kde jsi byla?!" Dokřičela a zamračeně se na mě zahleděla. Pouze jsem pokrčila rameny a sedla jsem si do posledního prázdného křesílka, které bylo nejblíže u krbu. Všechny pohledy stále vysely na mě. „Hej, děje se něco?" zeptala jsem a všechny jsem si změřila pohledem. Nikdo mi neodpověděl. „Fajn, když si chcete hrát na tajný, tak ať. Jo a spala jsme v pokoji..." Řekla jsem razantně a odešla jsem ze společenky. Absolutně nechápu, co se to s nimi děje. Udělala jsem snad něco? Nechápu to...

Procházela jsem se po chodbách, kam mě nohy nesly a dělalo se mi hůř a hůř. Jenže se dostavilo mé tvrdohlavé Já, které si usmyslelo, že na Ošetřovnu nepůjde, ani kdyby mělo umřít. Musela jsme zajít až do sklepení, protože tady byl studený vzduch. Nevnímala jsem to a šla dál. Jenže najednou, když jsem scházela schody, se mi zamotala hlava a poslední, co jsem si pamatovala, byl tupý náraz do spánku a pak už jen tma.

Kate

„Hele lidi, kde je Angel tak dlouho?" zeptala jsem se ostatních. Jakmile jsem vyslovila tuhle otázku, všem se mihl v očích zvláštní výraz. Kombinace strachu a zvědavosti. Je nám všem jasné, že když se ztratí Angel, je to průšvih. Ona je totiž kapitola sama o sobě, a když něco chce, jde si pro to i přes mrtvoly. Zachází do extrémů. No a v tom je ten průšvih... „Musíme jí najít!" zavelela Lily společně s Amber. Na nohy vyskočili dokonce i kluci. Ba ne, když je jednou z Pobertů. „Tohle nám pomůže!" vykřikl James a vytáhl z kapsy kus pergamenu. S holkami jsme se na něj podívaly pohledem alá Děláš si srandu?! Jenže kluci nás nevzali na vědomí a udělali si svůj kroužek. Něco tam šuškali a pak Sirius vykřikl. „Tady je! Dole ve sklepení!" Na nic jsme nečekali a rozeběhli jsme se tam.

Řítili jsme se po chodbách jako blázni a zahýbali jsme do uliček, seskakovali schody a měnili směry. Kluci běželi před námi a udávali směr. Zahnuli jsme do postraní uličky a seběhli schody, když v tom kluci prudce zastavili. S holkami jsem se prodrala dopředu mi vyrazilo dech. Na studené podlaze ležela Angel a vedle ní loužička krve. Amber se k ní vrhla, protože uměla první pomoc. Já jsem chytila Siriuse za ruku a táhla jsem ho po schodech nahoru. „Pospěš! Musíme dojít pro pomoc!" vykřikla jsem a Sirius nic nenamítl. Musíme si pospíšit, Bůh ví, jak dlouho tam Angel leží. Doufejme, že ještě není pozdě...

Slavnostně přísahám, že se tohle už nikdy nebude opakovat. Hrozně se stydím, že jsem tak dlouho nic nevydala. Lidičky nezlobte se na mě... Já už to nikdy neudělám! :(

Každopádně je Angel opět v nebezpečí... Máte někdo tušení, proč se to stalo? Celkem by mě zajímala vaše myšlenka. :D V příští kapitole (Která na 100% vyjde tenhle týden) se vše dozvíte. Doufám, že jsem vás aspoň trošičku napnula a omluvte mé chyby. I love you <3