Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 18.

Sedím na jednom z kamenů u jezera. V hlavě mi výří myšlenky a otázky na které neznám odpověď. Vytáhnu svou hůlku a prohlížím si ji. „Avis." Vyčaruji hejno ptáčků, kteří poletují nad mou hlavou. Jejich štěbetání mě uklidňuje. Zavřu oči a začnu si prozpěvovat písničku. Má krásnou melodii, která stoupá nahoru a dolů. Zpívá se v ní o lásce a o strachu, že ztratíte toho, koho milujete. Jedna neposedná slza mi steče po tváři. Ani nevím proč. Jestli kvůli písni, nebo kvůli něčemu jinému. Rychle ji setřu a zvednu se z kamene. Naposledy se podívám na jezero a odejdu k hradu. Cestou potkám Siriuse a Jamese. Zase nechávají levitovat tu prašivou kočku od školníka k obrazu s velkým psem. Hrozně mňouká a kluci se řehtají jako o život. Vzpomenu si na jedno žertovné kouzlo, co mi dal taškář. Mění váš hlas na hlas někoho jiného. Mávnu hůlkou a zním jako školník. „Co tu děláte s mojí milovanou paní Norrisovou? Nepřejte si mě, až vás chytím!" kluci na nic nečekali a začali zdrhat. Ani se nepodívali, kdo na ně mluví. Teď se začnu řehtat já. Směju se, až mi tečou slzy. Vysmátá jak veverka jdu do společenky. Tam sedí Poberti a Remus uklidňuje Siriuse a Jamese. Jsou v obličeji celí bledí. To ve mně vyvolá další záchvat smíchu. „Čemu se směješ?" zeptá se vyklepaně James. „Ehm... Vám?" zeptám se a zase se začnu smát. „Moc se nesměj! Tebe nehonil po chodbách Filch..." Otočím se a mávnu hůlkou. Zase zním jak školník. „Co tu děláte s mojí milovanou paní Norrisovou? Nepřejte si mě, až vás chytím!" řeknu a začnu se hystericky smát. Podlomí se mi kolena a spadnu na zem, kde ležím a směju se. Se mnou se směje už i Remus. Když to došlo i Jamesovi a Siriusovi, zrudli a už se zvedali. Rychle jsem vyskočila na nohy a běžela k Remusovi. Díky bohu, že stál. Schovala jsem se za něj a ruce jsem mu položila na ramena. Vykoukla jsem a viděla, jak se Sirius s Jamesem přibližují. „Remusi prosím! Zachraň mě prosím! Prosím! Remusi!" Ano... Remus mě začal bránit... Bohužel jinak než jsem čekala. Zvedl si mě na záda a začal utíkat. Rukama jsem ho objala kolem krku, abych nespadla. Vyběhli jsme ze společenky a kluci se hnali za námi. Remus má velkou sílu a fyzičku. Doběhli jsme až do velké síně. Byl čas oběda. Všichni seděli u stolů. Ani si nedokážete představit ty výrazy, když jsme přiběhli, teda Remus přiběhl se mnou na zádech a za námi běželi kluci. „Remusi Lupine! Okamžitě zastav!" křičel James. „Angel já tě roztrhnu jak hada!" křičel zase Sirius. My dva jsme se řehtali. Seskočila jsem z Remuse a otočila jsem se. „Impedimenta!" Sirius a James se zastavili a nemohli se hnout. S Remusem jsme kolem nich proběhli a běželi pryč. Oba dva jsme při cestě popadli jablko. U dveří jsem se zastavila a kouzlo zrušila. James se Siriusem byli opět volní. Točili se a viděli, jak běžíme pryč. Vyběhli za námi. S Remusem jsme doběhli zpět do společenky a schovali jsme se. Když se přiřítili i kluci, začali nás hledat. Jenže Remus si kýchl. Kluci nás našli a MĚ začali lechtat. Pištěla jsem a prosila, aby toho nechali. „Příště nás takhle neděs! Jasný?!" kývala jsem hlavou a z očí mi tekly slzy. „Pro...pro...prosím d...ddo...dost!" dostala jsem ze sebe mezi nádechy. Konečně mě nechali. „Tak a Náměsíčníku... ty jsi jí pomohl. To si odskáčeš!" vrhli se na něho a rozcuchali mu vlasy. „Hej tak jako! Mě lechtáte, až mi slzy tečou a jemu jen rozcucháte vlasy? To není fér!" houkla jsem. „On nás totiž nevyděsil..." Nakonec jsme se začali všichni smát.

Tak jsem se rozhodla, že vám udělám radost. Teda doufám, že jsem udělala a napsala jsem novou kapitolu. Jsou prázdniny, takže bych mohla vydávat častěji. Hurá! Doufám, že vás kapitola bavila a napadá vás to samý co mě? Remus a Angel spolu... No zamyslím se a uvidím. Nebo byste chtěli, aby byla An s někým jiným? Celkem by mě zajímal váš názor... :D Omlouvám se za chyby a přelepy. Přeju vám VESELÝ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!! Sara