Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 14.

Všude byla tma, jen sloupec světla ozařoval místnost. Malá osoba vyšla vstříc světlu. Když přišla až k tomu světlu, zastínila si oči. Pak se trhavě se nadechla a vstoupila do kuželu světla. Najednou se ozvaly hlasy. Nerozuměla jim, otáčela se a hlasy sílily a sílily. Pak začalo problikávat ostré světlo. Osůbka, která si zacpávala uši, upadla na zem. Najednou to vše přestalo. Hlasy utichly a světla zhasla. Když osoba otevřela oči, stála v temném lese. Bylo tam strašidelné ticho. Osůbka se zvedla a rozeběhla se. Snažila se najít pomoc. Najednou zastavila a začala se rozhlížet kolem. Nikde nikoho neviděla, až když její zrak spadl mezi dvě borovice, uviděla černý stín. Začala se k tomu pomalu přibližovat. Stín najednou zmizel. Když zmizel, ozvaly se hlasy. Znovu... Tentokrát jim ale rozuměla. Šeptaly: ,,Uteč, jsi v nebezpečí. Uteč! Nebo zemřeš!" Osoba na nic nečekala a rozeběhla se lesem. Větvičky jí šlehaly do obličeje. Někdo nebo něco jí pronásledovalo. Najednou se ozvaly tóny klavíru. Hrála pomalá melodie. Osoba zakopla a spadla. Na to melodie začala zrychlovat a stíny stromů ještě více potemněly. Osoba se začala rozhlížet a najednou spatřila známý kužel světla. Rozeběhla se k němu a když ho měla na dosah ruky... Zmizel! Za osobou se ozval vysoký smích. Neotáčela se a rozeběhla se pryč. Smích sílil a melodie klavíru přibývala na rychlosti. Bylo to strašné. Osoba začala propadat panice a šílenství. Běžela jako o život, když v tom se před ní objevil sráz. Nedokázala zastavit a spadla. Padalo dlouho a klavír se smíchem byli více a více hlasitější. Když v tom vše potemnělo a místo klavíru a smíchu se ozývalo ostré pípání.
Osůbka stála v temné místnosti, kterou ozařoval kužel světla. A v něm někdo ležel. Osoba sebrala zbytek odvahy a došla k tělu. Bylo k ní zády. Když ho otočila... Spatřila samu sebe, ale mrtvou...

Prudce jsem se posadila na postel a přerývavě dýchala. ,,Byl to jen sen! Byl to jen sen." opakovala jsem si. Snažila jsem si vybavit tvář té osoby, ale nešlo to. Seskočila jsem z postele a přeběhla do koupelny. Opláchla jsem si obličej vodou. Byla to strašná noční můra. Po celém těle jsem se klepala. Už spát nepůjdu. Převlékla jsem se do uniformy a šla do společenky. Seděli tam Poberti. ,,Co vy tady jako děláte tak brzo? Nejste nemocní? Tohle není obvyklý... U vás..." zeptala jsem se jich. Od osudového úplňku se z nás stali přátelé. Už žádné hádky a škodolibé žertíky. Společně nám to jde lépe. ,,Rozhodli jsme se s klukama, že by jsme chtěli, aby ses stala Pobertou. Souhlasila bys?" zeptal se mě James. ,,Moc ráda. Bradavice těšte se!!! Poberti zvyšují počty." zasmála jsem se. ,,Výborně Kuliočko! Tímto jsi oficiálně jedním z nás. Musíš se, ale ještě naučit, ty víš co." odkývala jsem na souhlas. ,,Ale co když nechci, aby byla s námi? Vždyť je to holka!" zaskřehotal Peter. Zrudla jsem. ,,Ty máš snad něco proti tomu, že jsem holka? Přijde ti to fér? Odsuzovat jenom proto, že nejsem kluk?!" Byla jsem naštvaná. Kluci najednou zbledli. ,,Tvoje vlasy?!" zašeptal Remus. Vzala jsem do ruky pramen svých vlasů. Byly rudé. ,,Já znám vaše tajemství, teď vy znáte moje. Jsem metamorfomág. Nikomu to neříkejte. Prosím." řekla jsem jim o sobě pravdu. Vzali to v pohodě. Peter se uklidnil a souhlasil. Bradavice pozor!!! Angel Roselline je součástí Pobertů!!!

Kapitolá!!! Omlouvám se, že vyšla velmi pozdě. Měla jsem nápad, měla jsem chuť, ale neměla jsem čas. Teď jsem byla ještě týden v Anglii a tam taky nebyl čas. Doufám aspoň, že vás tato kapitola potěšila. :) Omlouvám se za chyby a překlepy. Jo a moc bych vám chtěla poděkovat za to, že komentujete, hlasujete a hlavně, že to čtete. Moc vám děkuju :) Sara