Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 27.

Věnováno: BerenikaRokov

Sakra! Sakra! Sakra!!! Křičím v duchu. Jsem uprostřed lesa a nevím, kde jsou kluci, nemám hůlku a sakra! Jsem v lese!!! Klid, chce to klid. Zhluboka dýchám a snažím se nemyslet na to, že jsem v lese, ve kterém jsou pavouci, kentauři, jednorožci a další zajímavý živočichové. Kdybych měla štěstí tak narazím na jednorožce. Ti jsou úžasní, krásní a HODNÍ. Jenže při mém štěstí narazím určitě na pavouky, nedej bože na Mozkomory. To by bylo úplně v prčicích. Když les je od hradu na sever, tak bych měla jít na jih. Mech roste na kmenech severním směrem, takže když půjdu na druhou stranu, tak bych se třeba mohla dostat z lesa. Tak jak jsem se rozhodla, tak jsem i udělala. Vydala jsem se směrem, který měl být podle mě jih. Procházela jsem kolem stromů a různých keřů. Nikde mi to nepřišlo povědomé. Najednou jsem uslyšela dusot. Rozeběhla jsem se, abych tomu unikla. Vezměte si, že se za vámi něco řítí. V Zapovězeném lese... to prostě nemůže být dobrý... běžela jsem a neohlížela jsem se. Přeskakovala jsem vše, co mi stálo v cestě. Věnovala jsem pár sekund tomu, abych se otočila a podívala se, co je za mnou. Jenže to jsem neměla dělat. Zakopla jsem o nějaké poleno a upadla. Rozedřela jsem si dlaně o jehličí a kamínky na zemi, ale to byla poslední věc, která mě trápila. To něco mě dohánělo. Snažila jsem se zvednout, ale to poleno, jak jsem se domnívala, byl kořen a moje levá noha byla uvězněná pod ním. Snažila jsem se jí vytáhnout, ale marně. Dusot sílil a já se v záchvatu paniky přikrčila co nejvíc k zemi. Skryla jsem si krk do rukou, abych si ho ochránila, a čelo jsem přiložila k zemi. Dusot ustal. Opatrně jsem se podíval před sebe. Viděla jsem kopyta. Když jsem zrak zvedala výš, docházelo mi, že se koukám na stádo kentaurů. Přede mnou se tyčil ohromný kentaur a mířil na mě lukem se založeným šípem. Když bude chtít, zabije mě. Srdce se mi rozeběhlo jako o závod. Prohlédla jsem si ty ostatní. Byly tam i ženy a děti. Všichni na mě koukali s nebezpečným výrazem. Pomalu jsem udělala něco, co mělo připomínat úklonu. „Omlouvám se, nechtěla jsem před vámi utíkat. Nevěděla jsem, kdo jste." Když jsem se znovu narovnala, už na mě nemířili, ale luky měli stále napnuté. „Kdo jsi?" zeptal se mě ten největší. „Angel Roselline, čarodějka z Bradavic." Odpověděla jsem. „Co tu děláš?" udělal ke mně krok. „Ztratila jsem se." Odpověděla jsem popravdě. Luskl prsty a druhý největší, který stál za ním se rozešel ke mně. Začala jsem se klepat jak osika. Sledovala jsem do vystrašeným pohledem. On na mě koukal z výšky svým přísným výrazem. Předklonil se a uvolnil mou nohu zpod kořene. Pak ke mně vztáhl ruce a zvedl mě na nohy. Stále jsem ho vystrašeně sledovala. „Děkuju." Dostala jsem ze sebe. Pouze kývl a vrátil se k ostatním. Najednou za mnou zapraskaly větve. Strašně jsem se lekla a prudce jsem se otočila. Jenže mé šikovné já se projevilo a škubla jsem si zraněnou rukou. „Sakra..." ulevila jsem si. Couvla jsem pár kroků, protože z křoví vyskočil další kentaur. „V lese jsou dva chlapci a někoho hledají." Řekl hlubokým hlasem. „Poberti." Zvolala jsem, ale pak jsem se přikrčila. Kdo taky nemá respekt z kentaurů? „Ty je znáš?" zeptal se mě ten druhý největší. „Jsou to mí přátelé." Odpověděla jsem a otočila jsem se na toho, co vylezl z křoví. „Kde jsou?" jednoduchá otázka opustila moje rty. „Pojď se mnou." Řekl a udělal několik kroků dopředu. „Děkuju vám za pomoc, pokud budete kdykoliv něco potřebovat, pomohu vám." Ten největší se rozesmál. „Nic proti tobě, ale pokud budeme my potřebovat pomoc, bude to už velmi nebezpečné, ale vážíme si tvé nabídky. Doufám, že z nás budou přátelé. " „Doufám v to samé." Odpověděla jsem. Nějaká malá kentaurka ke mně přišla a podala mi nějaký kámen na kožené šňůrce. „To je měsíční kámen, ochrání tě." Přijala jsem ho a pověsila na krk. „Děkuji ti, ale nemám nic, co bych ti mohla darovat na oplátku." řekla jsem posmutněle. Pouze mávla rukou na znamení, že to nemám řešit a odběhla ke stádu. „Jdeme?" zeptal se mě ten z křoví. Pouze jsem kývla a vydala jsem se k němu. „Naskoč si." Řekl a přikrčil se. „Omlouvám se, ale není to dobrý nápad. Poběžím vedle tebe." Pouze se rozesmál. „Bojíš se?" otázal se mile. „Celkem..." ucedila jsem „Poběžím vedle tebe." řekla jsem a popoběhla před něj. Zamávala jsem ostatním a rozeběhla jsem se s kentaurem pryč. Řeknu vám, že udržet tempo s kentaurem je těžký. Zatraceně těžký. Musela jsem sprintovat. Díky bohu za fyzičku. Jenže když jsem málem zakopla, chytil mě kentaur v pase a zvedl si mě na hřbet. Zdravou rukou jsem se ho chytila jako klíště a nohama jsem se zapřela. Prostě jako když jedete na koni. Potom co přeskočil spadlý kmen a mě přeběhl celý život před očima jsem se na něj nalepila. Nehorázně jsem se bála. Na koni jsem jela jednou a to šel krokem. A měl sedlo s uzdou... Teď jedu na kentaurovi, co nemá sedlo ani uzdu. Řítí se jak blázen a já málem při každém kroku spadnu. Když opět něco přeskočil, zaúpěla jsem. Odpovědí mi byl smích. „Hahaha... Hrozně vtipné. Se ti to běhá, když máš čtyři nohy." Reptala jsem. Najednou jsem uslyšela Siriuse jak křičí moje jméno. Když jsme k nim doběhli, koukali na nás jak na blázny. Seskočila jsem z kentaura. „Děkuji za záchranu a pomoc. Jsem ti vděčná. Doufám, že se ještě někdy uvidíme." Pouze pokýval hlavou a zmizel. Sirius chtěl něco říct, ale já jsem ho zastavila. „Nemluv na mě! Stále jsem naštvaná, že jste mě tam nechali!"

Tadá!!! Angel se našla. Musím uznat, že tohle bylo zajímavý psát. :D Kentauři vám skvěle zamotají hlavu... Asi jste pochopili, že Angel nemá moc dobrý smysl pro orientaci. :D No doufám, že vás kapitola bavila a omlouvám se za chyby a překlepy. :D Sara