Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 29.

Slyšela jsem hlasy. Různě na sebe pokřikovali, nerozuměla jsem jim, ale o to teď nešlo, snažila jsem se otevřít oči. Jenže moje víčka se tvářila, jako kdyby měla tunové závaží. Díky bohu se mi podařilo otevřít pravé oko. Rychle jsem ho opět zavřela, protože jsem měla pocit, jako kdyby mi do něj někdo zabořil prst. Zkusila jsem to znovu a kupodivu se mi to povedlo. Takže jsem tam ležela s jedním otevřeným okem a vesele mžourala na svět. „Říkám vám, že nev... Angel!" zařvala Kate. Moje jedno oko se automaticky protočilo. Kdybych měla otevřené i to druhé, určitě by to první následovalo. Heh... Taková mexická vlna s bulvami... Sakra! Co to se mnou je?! Mexická vlna s bulvami? Vážně? Otevřela jsem i druhé oko a díky tomu jsem si všimla, že se na mě všichni dívají. Mrkla jsem na ně oběma očima a pokusila se posadit. „Ať vás to ani nenapadne! Máte otřes mozku, a dokud jsem vám nesrazila tu vysokou horečku, tak i tu. Nemluvím o dehydrataci a podchlazení." Přísně se na mě podívala madam Pomfreyová. Věnovala jsem jí miloučký pohled a rozpustile jsem mrkla. „No nechte si to mrkání pro někoho jiného." Řekla na oko vážně, ale v jejím hlase zněla špetka humoru. „Jak dlouho tady budu muset být?" zeptala jsem se chraplákem. „Zítra uvidíme, jak na tom jste, ale dnes zůstanete tady." Řekla a podívala se na ostatní. „Vy už jste byli na snídani?" „Počkat... Na snídani?" pohoršeně jsem vykřikla. „Jak dlouho tady jsem?!" svojí pozornost madam Pomfreyová obrátila znovu na mě. „Uklidněte se, jste tady od včerejška." Takže jsem tady pouze přes noc. Takže to znamená, že je NEDĚLE! „Ehm Madam Pomfreyová, nemohla byste mi prosím dát nějaké lektvary a propustit mě už dneska?" opatrně jsem se zeptala. Podívala se na mě přísným pohledem a pak se podívala na Poberty s holkami. „Žádný famfrpál, žádné běhání. Pouze klidový režim." Řekla a šla si pro lektvary. Úlevně jsem vydechla a pomalu jsem se posadila. Když se vrátila madam Pomfreyová, postavila přede mě asi osm lektvarů. Hlasitě jsem polkla a nejistě jsem se na ní podívala. „Pokud chcete odejít už dnes..." nechala to viset ve vzduchu a já jsem se natáhla pro první lektvar. Asi takhle... Voněl po skořici, vypadal jak rajská a chutnal jak vejce... Rychle jsem ho do sebe hodila a vzala další. Ten byl kupodivu dobrý. Když jsem vypila všechny lektvary, cítila jsem se dobře, hodně dobře. Pomalu jsem vstala z postele. „Děkuju Madam Pomfreyová a nebojte, bude klidový režim." Usmála jsem se. Pouze kývla a vydala se do své kanceláře. „Fuf... Tak kam jdeme?" zeptala jsem se. Lily se na mě podívala, jako kdybych jí zabila křečka. „Nikam nejdeme! Ty jdeš do společenky a budeš odpočívat!" Úsměv mi povadl a na obličeji se mi zformuloval výraz znechucení. „Lily..." chtěla něco namítnout, ale Remus byl rychlejší. „Nechceš jít se mnou do knihovny?" zeptal se a já nadšeně kývla.

Šli jsme bok po boku do knihovny, jenže najednou se proti nám vynořila Minnie. Snažila jsem se zahnout, ale nikde nebyla další chodba. Otočila jsem se na patě a snažila se zmizet. „Slečno Roselline, ani se nesnažte." Sklopila hlavu a otočila jsem se k přicházející bouři čelem. Remus vedle mě zadržoval smích „Promiňte, paní profesorko. A ty se netlem!" Omluvila jsem se a kopla Remuse do lýtka. Potichu zaúpěl a zavrtěl hlavou. „Očekává vás ředitel. Heslo je Citronová zmrzlina, však vy víte..." Pouze jsem pokývala na souhlas. „Promiň Remusi, ale nejdu do knihovny." Omluvila jsem se a rozeběhla jsem se do ředitelny. Hustý co? Dobrovolně běžím do ředitelny. Přes tvář se mi mihl úsměv. Přidala jsem, takže jsem vlastně sprintovala po chodbách. Najednou jsem viděla, jak proti mně jde James se Siriusem. Ještě víc jsem přidala a doslova jsem se okolo nich prohnala. Nějak jsem věděla, že se za mnou otočili. To už jsem, ale stála před vchodem do ředitelny. „Citronová zmrzlina." Řekla jsem a otevřel se mi vchod.

Když jsem stála v ředitelně, Brumbál seděl za stolem a něco četl ve svých papírech. „Pane řediteli?" zeptala jsem se. Zvedl hlavu a zpoza půlměsícových brýlí se na mě podíval. „Chtěl jsem s tebou mluvit Angel. Oba dva víme, že vím o Remusově prokletí a o tom, jak mu s Poberty pomáháte. Ale co jsem nevěděl, ale už vím je to, že jsi mluvila s kentaury. Přál bych si, abys mi řekla, co se všechno stalo." Polkla jsem. „Ehm pane řediteli, můžu se zeptat. Je něco co nevíte?" pouze se záhadně pousmál a pokynul mi, abych se posadila. Udělala jsem si pohodlí a pustila se do vyprávění.

„No a nakonec jsem se shledala s Poberty." Dovyprávěla jsem a podívala jsem na Brumbála. „Slečno Roselline... Musím uznat, že to je velice zajímavé a věřím vám, protože kentauři jsou pozoruhodná stvoření. Važte si přátelství mezi vámi a nezneužívejte ho." Pouze jsem pokývala hlavou a vzpomněla jsem si na měsíční kámen. „Jo a pane řediteli. Dostala jsem od jedné kentaurky tohle." Řekla jsem a z kapsy jsem vytáhla měsíční kámen na šňůrce. Brumbál si jej ode mě vzal a začal si to prohlížet. „Je to kouzelný amulet, který má ohromnou, čistou moc. Bude vás chránit před nebezpečím. Vždy, když se bude blížit nebezpečí, rozzáří se. Možná vám to zní jako ohranná píseň, ale je to tak. Noste jej neustále u sebe. Je to velký dar." Usmál se na mě a opět mi kámen podal. „Musíte jej ale aktivovat. Soustřeďte se na ten kámen. Představte si, že jej otevíráte a jeho síla proudí do vás a vaše zase do něj." Řekl a já jsem tak udělala. Soustředila jsem se přesně na to, co řekl a najednou jsem cítila, jak mnou projíždí teplo. Polekaně jsem otevřela oči a viděla jsem, jak kámen slavě zářil. To bílé světlo vycházelo přímo z něj a bylo to nádherné. Podívala jsem se s otevřenou pusou na Brumbála a on se na mě usmíval. „Dokázala jsi to Angel. Dávej na něj pozor a můžeš jít." Schovala jsem kámen pod trička a celkem jsem se divila, že světlo neprošlo skrz. „Děkuji, pane řediteli a nashledanou." Řekla jsem a odešla jsem z ředitelny.

Vydala jsem se do knihovny a doufala jsem, že tam najdi Remuse. Kupodivu tam seděl ponořený v nějaké knize. „Ahoj Remusi." Zašeptala jsem. Remus se na mě podíval a odložil knihu. „Famfrpál v průběhu věků? To bych typovala spíš na Jamese." Zasmála jsem se a Remus pouze pokrčil rameny. „James mě minule seřval za to, že mi vypadl chytač irského družstva." Zasmál se. Otočila jsem se na patě a šla jsem si vybrat knihu. Chtěla jsem si najít něco o tom kameni, jenže jsem byla neúspěšná, tak jsem se vrátila k Remusovi. Chtěla jsem něco říct, ale žaludek mě předběhl. „Jak tě tak slyším Angel... Nepůjdeme na oběd? Stejně už je nejvyšší čas." Zeptal se a já jsem chtěla odpovědět, jenže můj žaludek byl opět rychlejší. „Beru to jako souhlas." Zasmál se Remus a já spolu s ním.

Tadá!!! Další kapitola. Snažím se vám to celé vynahradit a tak budou kapitoly možná častěji... Doufám, že vás kapitola bavila a prosím omluvte mé chyby. I love you <3 Sara