Do you hate me, babe? // a.i.

26.

"Byla jako moje sestra." zavzlykala jsem mu do ramene.

"Já vím. "hladil mě po vlasech.

"Půjdeš prosím zkontrolovat Luka?" zeptal jsem se.

"Byl jsem tam. Všechno jsem prohledal, už nic nemá." snažil se mě uklidnit.

"Co když to měl u sebe? Co když si dá nějaký prášky? Určitě bude chtít za Annie." podívala jsem se mu do očí.

"Fajn." protočil očima. Promiň že mám o svýho bratra strach, Ashtone.

"Spokojená?!" vyjel po mně, když do pokoje přivedl Luka. Posadil j'ho na židli a lehnul si na postel. Zase něco ťukal do mobilu. Nic jsem neříkala. Jen jsem šla k Lukovi a objala ho. Začal mi brečet do ramene.

"No ták. V klidu." neříkala jsem, že to bude dobrý, protože jsem věděla, že to dobrý nebude. Alespoň další měsíc ne.

"Annie by tě takhle viděla nerada." šeptla jsem, což jsem dělat neměla. Rozbrečel se ještě víc.

"Můžeš být alespoň chvíli zticha?! Nedá se to poslouchat!" vyjel po něm Ashton. Na svého nejlepšího kamaráda. Blbec.

"Ashtone! On si teď prochází těžkým obdobím! Jak by bylo tobě, kdybych umřela?" podívala jsem se na něj.

"Normálně!" křikl a odešel z pokoje. Fajn, budu dělat, že jsem to neslyšela. Luke jen vyjeveně čuměl. Nechápu co to s Ashem je. Nikdy se takhle nechoval.

"Pojď si lehnout." řekla jsem Lukovi a ukázala na postel.

"Nebude se zlobit?" zeptal se opatrně.

"Nebude, neboj. Určitě bude někde přes noc." usmála jsem se na něj.

"Chtěl bych to zvládat jako ty." posmutněl.

"Já tě chápu. Annie pro tebe hodně znamenala. Pro mě taky. Jenže se snažím být silná. Určitě se na nás dívá z nebe." povzbudivě jsem se usmála.

"Ty na tohle věříš?" uchechtnul se.

"Musíš věřit." zasmála jsem se.

"A teď spi. Bylo toho na tebe hodně." pokývla jsem hlavou na postel. Lehl si a do minuty usnul. I když bylo teprve šest večer, lehla jsem si za ním. Potřebovala jsem se vyspat z toho smutku. Mě usnout sice nějakou tu chvíli trvalo, ale nakonec se povedlo.