Twitter ✔

7.

,,Proboha...ne..."

Musel jsem se opřít o dveře. Na chvíli jsem zavřel oči. Položil jsem si studenou ruku na čelo.

,,Ne... to není možné!"

Zvedl jsem hlavu a znovu se na to podíval.

Přede mnou na posteli seděla Bet. Usmívala se. Kolem ní stáli její rodiče a Melli.

,,Necháme vás tu chvíli samotné. " řekla Bettina máma.

Všichni odešli. Melli po mě ještě ve dveřích hodila povzbudivý pohled.

Potom nastalo ticho. Bet seděla na posteli a stále se usmívala. Já jsem jen stál uprostřed místnosti a koukal na ni. Byla krásná... Ty její zelené oči se vpíjely do těch mých.

,,Ahoj, nechceš si sednout?" řekla a ukázala na židli, na které jsem strávil celé čtyři týdny.

Betty:
Otevřela jsem oči. Vedle mě stál bratr a držel mě za ruku. Na druhé straně postele si povídala máma s tátou. Naproti mě stála Melli. Byla první, kdo si všiml, že už jsem vzhůru.

Nejprve se na mě jen koukala a nakonec se rozesmála. A já jsem se samozřejmě musela smát s ní.

Bylo to hrozně legrační. Táta, máma i bratr zvedli hlavy naráz a vyjevenĕ koukali na Melli. Potom si všimli, že se směji taky.

Bratr se začal usmívat jako blázen. Máma se rozbrečela. Táta mi dal pusu na tvář.

,,Ahoj holčičko moje, tak tě tady vítám." řekl.

Melli už to nevydržela a přiběhla ke mě a vší silou se na mě přitiskla.

Najednou se otevřely dveře. Melli na mě mrkla a poodstoupila abych viděla na dveře.

Stál v nich strašně pěkný kluk. Na sobě měl černé džíny, bílé upnuté tričko a na něm rozepnutou modrou kostkovanou košili.

Musela jsem se usmát, vypadal dost unaveně a teď taky hodně překvapeně...

Máma řekla, že nás tu nechají samotné. Fajn.

,,Ahoj, nechceš si sednout?"usmála jsem se na něj.

Přikývnul a sedl si vedle postele na židli. Dal si hlavu do dlaní.

,,Steve?" promluvila jsem na něj opatrně.

Trochu udiveně ke mě zvedl pohled.

,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Usmál se na mě.

,,Teď už ano..." řekl zamyšlenĕ. Tázavĕ jsem se na nej podívala.

,,No... víš... Strávil jsem u tebe ty čtyři týdny, když jsi byla v kómatu a moje jediné přání bylo...aby ses probudila."

,,Aha, promiň..." sklopila jsem oči.

,,Proč se omlouváš?" zeptal se nechápavě. Jen jsem se začervenala. Chytl mě dvěma prsty pod bradou a nadzvedl mi hlavu tak, aby jsme si viděli do očí.

,,Jak jsi mě vůbec našel?"

Teď pro změnu zase sklopil oči on.

,,No... jak jsi mi dlouho nepsala, tak jsem se rozhodl, že tě půjdu najít. A po cestě jsem uviděl sanitku a měl jsem tak nějak pocit, že bych se měl aspoň zeptat, koho vezou. A... asi se mi teď budeš smát...no prostě mi připadalo, že v té sanitce jsi ty... V nemocnici mi to potvrdili, ale nechtěli mě k tobĕ pustit. Přemluvila je nakonec Melli, která od tebe zrovna odcházela. No a od té doby jsem tady pořád." zakončil.

Nic jsem neříkala, byla jsem trochu... překvapená. Udělala bych to taky? Taky bych ho hledala, kdyby mi dlouho neodpovídal na zprávy?

Z přemýšlení mě vytrhl Steve.

,,Jestli ti vadí, že jsem tě takhle přepadnul, můžu zase odejít... a už se nemusíme vídat a můžeme se vrátit zpátky k psaní přes Twitter..."

Úplně jsem se vyděsila.

,,Ne!! Já jsem hrozne ráda, že tě konečně vidím..."

V tu chvíli vešla do dveří Melli.

,,Tak už konec vážnejch rozhovorů! Bet, tak řekneš mi už, kdy tě pustí? Musíme to všechno oslavit!!!" vykřikla.

Musela jsem se zasmát nad jejím optimismem. I Steve vypadal pobaveně.

,,Dobře Mell, oslavíme to." zasmála jsem se. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná...