Twitter ✔

3.

Melli:
Sedím tady v nemocnici už dvě hodiny. Cítím se hrozně, mám pocit, že jsem to všechno zavinila já.

Kdybych na ni zavolala dřív...

Vypráví mi o klukovi, se kterým si píše přes Twitter. Najednou uvidím světla auta. Betty je nevidí... Je ode mě moc daleko, nedokážu ji strhnout zpátky ze silnice. Zakřičím na ni. Neví, co se děje, otáčí se na mě. Nestihne to. Už je pozdě, zaječí a padá na zem...

Pořád to mám před očima: jak se otáčí, křičí a padá na zem...

Uviděla jsem sestřičku, přišla ke mně.

,,Vy jste její kamarádka?" usmála se na mě.

,,Hmm..." přikývla jsem. ,,Jak je jí? Můžu ji vidět?"

,,Bohužel, nic pro Vás nemůžu udělat, nejste z její rodiny." omluvně se na mě podívala.

,,Byla jsem u té nehody! Jsem něco jako její sestra, tak mě k ní hned pusťte!" rozkřičela jsem se na sestřičku.

,,Aha... Takže jí chcete vidět..."

,,Jo." protočila jsem oči. Jasně že ji chci vidět.

,,Pojďte se mnou." povolila.

Dovedla mě do pokoje. Uprostřed stála postel, v ležela malá postavička, napojená na spoustu hadiček. Všude to pípalo.

,,Je v komatu." řekla sestřička soucitně.

Vyschlo mi v krku a naprázdno jsem polkla. ,,A jak je na tom?" měla jsem na krajíčku. Nikdy jsem neviděla svou nejlepší kamarádku v tomhle stavu...

,,Operovali ji... Za hodinu přijde doktor a jestli bude vše vpořádku, odpojí některé hadičky. Ale jinak musíte jen čekat, dokud se neprobere."

---

Za hodinu vážně přišel doktor. Zkontroloval ji a odpojil. Ujistil mě, že všechno bude v dobré, ale to mě rozhodně neuklidnilo.

,,Měla byste jít domů, zavolám vám až se probudí." řekla mile sestřička.

,,Chci být u toho!"

,,Nikdo neví, kdy to bude. Nemusí to být dnes... ani zítra..."

To už jsem nevydržela a rozbrečela se. Všechno to na mě padlo. Uvědomila jsem si, že se vůbec vzbudit nemusí.

Udělalo se mi černo před očima. Asi jsem omdlela.

---

Probrala jsem se až ve své posteli. Doma. Asi mě přivezla máma.

Podívala jsem se na budík. 4:30 a já už neusnu...

Nevěděla jsem co dělat. Nakonec jsem se rozhodla podívat se na nějaké filmy.

Když jsem se dodívala, bylo už 6 hodin. Začala jsem se připravovat do školy.

---

Když jsem se vracela ze školy, napadlo mě zajít si za Betty. Třeba už je vzhůru...

Když jsem vešla do nemocnice, uviděla jsem mladého, celkem sexy kluka. Křičel na sestřičku. Nevnímala jsem ho a prošla kolem něj.. Vklouzla jsem do dveří s nápisem Betty Persnová.

Ležela tam... Vypadala stejně, jako když jsem ji viděla naposledy. Jen nebyla napojená na tolik hadiček...

Chvíli jsem ji pozorovala. Co když se neprobudí??

Ne, musí se probudit...

---

Když jsem po půl hodině od Bet odcházela, zase jsem uviděla toho kluka.

Seděl tam na lavičce na chodbě a měl hlavu v dlaních. Vypadal nešťastně...

Všimnul si, jak na něj koukám. Rychle jsem sklonila hlavu a chtěla odejít, ale on mě chytl za paži.
,,Promiň, ale viděl jsem tě vycházet ze dveří s nápisem jména jedné mé kamarádky a-"

,,Ty jsi její kamarád?" zarazila jsem ho.

,,No... dalo by se to tak říct."

To je zvláštní, neznám ho... Znám všechny Bettiny přátele a ona zná mé.

,,Můžu se tě zeptat na jméno?"

,,Jmenuju se Steve."

Steve, Steve, Steve.

,,Ty jsi, ty, ty... ten kluk, se kterým si Bet už měsíc píše přes Twitter, že?" vykoktala jsem.

,,No jo... Jak se vůbec jmenuješ?"

,,Jsem Bettina nejlepší kamarádka-"

,,Melli!" přerušil mě. ,,Psala mi o tobě."

,,Jo, to jsem já." usmála jsem se na něj. ,,Můžu se zeptat proč jsi předtím křičel na tu sestřičku?"zvážněla jsem.

,,Jo, ptal jsem se jí, jestli můžu Betty navštívit, ale-"

,,Ona řekla, že ne." dopověděla jsem za něj. Přikývl.

,,Jak to, že tebe tam pustili?" zeptal se mě.

,,Byla jsem u té nehody."

,,Aha a nemohla bys mi, prosím, povědět, co se stalo? Vůbec nevím, jak na tom je..."

Řekla jsem mu všechno, co jsem věděla. Jen jsem nezmínila, že těsně před nehodou mluvila o něm...