Twitter ✔

36.

Seděla jsem v té chodbě asi pět minut. Mně to ale přišlo jako věčnost. Začal mi vyzvánět mobil. Bezmyšlenkovitě jsem to vzala. Ani jsem se nepodívala kdo volá. Ani jsem se nezamyslela... To kdybych udělala, možná by mi došlo, kdo to asi muže být...

,,Haló?" promluvila jsem do mobilu. Můj hlas se děsivě rozléhal po chodbě.

,,Kočičko, kdepak jsi?" Přejel mi mráz po zádech. Fuj. Ten nechutný hlas. Neměla jsem dost sil vůbec promluvit. ,,No, ptát se nemusím. Vím kde jsi." uchechtnul se. Cooo??

,,C-cože?" zakoktala jsem.

,,Betty. Zapomněla jsi, že sleduju tvůj mobil?" Kurva! Michael se zasmál. ,,Zas tolik opilý jsem nebyl. Probral jsem se a došlo mi, že jsi zdrhla." v hlase mu stále zněl náznak pobavení. Bože! Rychle jsem vyskočila na své rozklepané nohy.

,,Ale teď už mi nikdy neutečeš." zaslechla jsem za sebou ten hlas. Jeho hlas. Michaelův. Chtěla jsem se otočit, ale nestihla jsem ani zakřičet. K mým ústům mi přitiskl hadr a já ztratila vědomí...

---
Probrala jsem se na chladné zemi. Kurva! Jak to, že mi nedošlo, že mě může tak snadno najít?! Teď už jsem třeba mohla být v bezpečí, kdybych si s sebou nebrala mobil! Jsem tak blbá! Povzdechla jsem si. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v naprosto prázdné místnosti. A byla tu zima... Jediné světlo sem pronikalo malým zamřížovaným okénkem. Venku už bylo světlo, to znamená, že jsem tu strávila celou noc.

Najednou se otevřeli dveře. Stál v nich Michael. Podívala jsem se na něj s odporem a opovržením v očích.

,,Ty jsi mi chtěla utéct, jo?" zeptal se mě a zasmál se. Ale jeho hlas zněl dost naštvaně.

,,Jo. A málem se mi to povedlo." odpověděla jsem mu pevným hlasem. To jsem ale neměla říkat. Na jeho tváři se objevil tak zlostný výraz, jaký jsem ještě neviděla. Rázem byl u mě a vrazil mi facku. Neudržela jsem slzy bolesti a skácela se na zem.

,,Uvědom si, že takhle se chovat nebudeš!" zařval na mě. Sedl si ke mě na zem a znovu mi vrazil. Teď už mi slzy tekly proudem a já vzlykala nahlas. Co jsem komu udělala?! Proč nemůžu mít normální život?! Proč jsem se začala bavit s Michaelem?! Proč jsem tehdy nevěřila Stevovi...? Michael se zvedl a odešel. Nevěděla jsem kam a proč, ale byla jsem ráda, že je pryč.

Schoulila jsem se do kubíčka do kouta sklepa. Brečela jsem. Myslela na Steva. Už si ani nepředstavuji, jaké by to bylo, kdybych teď byla s ním. Už nedoufám...

,,Nebul!" prsknul ode dveří Michael. Přišel ke mně a znovu mi dal facku. Už jsem skoro necítila tvář. Spadla jsem hlavou na zem. Michael si stoupl a kopnul mě do břicha. Zalapala jsem po dechu bolestí. Ať už to skončí! Znovu do mě kopnul. Nemohla jsem se nadechnout. V uších mi hučelo a já neslyšela ani vlastní vzlyky. Viděla jsem rozmazaně jak napřahuje nohu. Bolestně jsem zavřela oči a myslela na to, že už chci umřít. Zadržela jsem dech a čekala na tu bolest.

Nic ale nepřicházelo. Místo toho mě někdo jemně objal a zvedl ze země. Cítila jsem známou příjemnou vůni, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ji nedokázala zařadit. Slyšela jsem uklidňující hlas, ale slova mi nedávala smysl.

Věděla jsem ale, že teď už jsem v bezpečí...