Twitter ✔

29.

Ve tři odpoledne jsme přiletěli do Kanady. V letadle jsem narozdíl od Michaela neusnula. Přemýšlela jsem totiž.
Haha, Betty přemýšlela...

No, vymyslela jsem báječný plán, jak uteču. Až vystoupíme z letadla, budeme muset nejspíš přestoupit do auta. A poté, co nastoupíme, tak někde za jízdy vyskočím. Snad se nezabiju...

Moc dlouho už jsem na smrt skokem z auta myslet nemohla, protože ke mně přišel Michael a oznámil mi, že budeme vystupovat. Chytl mě za předloktí a ne úplně jemně mě dotáhl ke dveřím od letadla. Chtěla jsem se trošku rozhlédnout, abych se zorientovala a alespoň přibližně věděla, kde jsem.
Ale Michael měl jiné plány. Rychlými pohyby mi zavázal oči, nejspíš tou samou látkou, jako předtím. Tak to mi můj útěk trošku zkomplikovalo...

Michael mě znovu chňapl za předloktí a nehezky mě táhl vedle za sebou. Zničehonic do mě strčil a já přistála na sedačce v autě.

,,Michaele, můžeš mi už sundat tu pásku?" zaškemrala jsem, když jsem uslyšela, jak si sedl na vedlejší sedadlo.

,,Hm... Ne. Co kdybys na mě chtěla něco zkoušet?" Tímhle zmařil všechny mé plány na útěk. Nemůžu jen tak vyskočit z auta, aniž bych věděla kam. Povzdechla jsem si.

,,Proč ji musím mít?" zeptala jsem se otráveně, jako malé dítě, kterému maminka nasadila čepici a ono ji nechce. Špatný přirovnání.... Já jsem unesena. Nejdu na výlet se školkou.

,,Nechci, aby ses tu moc rozhlížela. Nemusíš přesně vědět kde jsme." řekl Michael se zřetelným pobavením v hlase. ,,A třeba bys mi chtěla utéct, vyskočit z auta nebo nějakou jinou pitomost..." Ha! Trefa! Chytrej Mike... Bude těžké od něj utéct, když mě má tak přečtenou.

---
Zastavili jsme. Michael mě vytáhl z auta. Šel se mnou chvilku po nějaké kamínkové cestičce. Pak jsem slyšela, jak vytahuje klíče a odemyká dveře.

Vešel se mnou do domu. Jemně mi stáhl pásku z očí. ,,Vítej v novém domově!" zašeptal tiše.

Zamrkala jsem, abych se rozkoukala v náhle ostrém světle. Mé oči málem vypadly úžasem. I přes to, že jsem byla pořád dost vyděšená z Michaelova proměnlivého chování, se mi sama od sebe otevřela pusa údivem. ,,Em-no... Michaele? Ty... jsi docela bohatý... co?" zakoktala jsem.

,,Jo, trochu jo." zasmál se Michael. ,,Líbí?"

,,Ano. Vážně je to krásné..." A to opravdu bylo. Ten dům byl jako z designového časopisu. Z malé předsíňky se vešlo do velké kuchyně spojené s jídelnou a obývákem. Nebyla tu žádná okna. Stěna totiž byla celá prosklená. A výhled byl nádherný. Přímo před domem se rozléhala krásná písečná pláž a nekonečné azurové moře.

,,Pojď, ukážu ti, kde bude tvůj pokoj." Michael mě po schodech dovedl do místnosti, které dominovala obrovská postel. ,,Máš tu i vlastní koupelnu. Já mám pokoj hned vedle tebe. Takže jestli chceš, chvíli tě tu nechám osamotě. A pak za mnou, prosím přijď za půl hodiny dolů do jídelny." Řekl a odešel.

Když jsem byla v pokoji konečně sama, došla jsem k oknu. Měla jsem také výhled na moře. Bože můj! Vždyť já se tu rozplývám nad tím, jaké mám krásné vězení!

Povzdechla jsem si a sesunula se na postel. Zavřela jsem oči a přemýšlela o tom, co teď nejspíš dělá má rodina...

---
,,Betty, jsem rád, že jsi konečně tady." uvítal mě Michael poněkud chladněji. ,,Co že jdeš tak pozdě?"

,,Zaspala jsem..." pokrčila jsem lhostejně rameny a sedla si naproti Michaelovi ke stolu.

Zničehonic Michael vyskočil a drsně mě chytl za bradu. ,, To už se nebude opakovat!" sykl mi do tváře. Zachvěla jsem se. Když se zlobí, je děsivý... Těžce jsem polkla a přikývla.

,,Dobře. Takže teď proč jsem chtěl, abys přišla." Michael se posadil zpátky na místo. Úlevně jsem vydechla. Vážně mě děsil.

,,Chtěl jsem s tebou vyřešit pravidla, která tu budeme dodržovat. Takže zaprvé: nebudeš se od domu vzdalovat dál než na pláž. Zadruhé: vaříš ty, případně si objednáme pizzu nebo něco takovýho. Zatřetí: tvůj mobil jsem ti už vzal. Dostaneš nový, ale máš zákaz psát někomu kde jsi. Sleduji ho, takže poznám, když se o něco budeš pokoušet."

,,Ale-" chtěla jsem protestovat.

,,Žádné ale. Pokud chceš, dovolím ti třeba Twitter nebo Messenger nebo co si vybereš. Jsme přece pár." nad touto větou jsem se otřásla hnusem. ,,Ale tvůj profil bude pod nějakým jiným jménem nebo pod přezdívkou. Souhlasíš?" usmál se na mě.

,,Dobře... děkuju." zamumlala jsem.

,,Takže v kuchyni máš na stole kebab. Teď už si můžeš dělat, co chceš." s těmito slovy vstal a odešel z místnosti.

Tak bezva. Můžu si dělat skoro co chci. Ach jo. Tolik zákazů a příkazů. Musím odsud vypadnout...