Twitter ✔

12.

Cesta byla dost dlouhá. Steve skoro nic neříkal.

,,Už tam budem, Steve?"zeptala jsem se už po druhé.

,,Jop, už se blížíme."odpověděl vesele.

Odbočil z hlavní cesty, na nějakou polní.

,,Kam to jedem?"zeptala jsem se nejistě.

,,No... do lesa."

,,Co??!!" Dneska se Steve chová fakt divně. Je mi to trošku.... nepříjemný.

Vjeli jsme do lesa. Chvíli jsme se pomalu šinuli po cestě, ale po chvíli Steve zastavil.

,,Pojď za mnou!"zavolal.

Šel celkem rychle a já ho moc nestíhala. Pomalu se mi ztrácel z dohledu.

,,Steve!"zakřičela jsem někam do lesa.
,,Steve, kde jsi??!!"začínala jsem panikařit.
,,To už neni vtipný!"

Šla jsem tím směrem, kde jsem naposledy Steva viděla.

Najednou jsem se ocitla na krásném místě. Úplně jsem zapomněla na strach. Přede mnou se rozkládala krásná mýtinka s azurovým jezírkem s vodopádkem uprostřed. Všude kolem jezírka svítily krásné, bílé kytičky. Bylo to tu jako v ráji.

Najednou jsem ucítila na ramenou něčí ruce. Prudce jsem se otočila.

,,Steve..."vydechla jsem úlevou. ,,Hrozně jsem se bála."

,,Tak to promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."

,,A kde to vlastně jsme?"

,,To teď neřeš a pojď za mnou."

,,A neutečeš mi zas?"zaváhala jsem.

,,Neboj, už ne."zasmál se.

,,Jen aby..."zamručela jsem, ale následovala Steva někam pryč z tohohle krásného místa.

Šly jsme přes kameny, podél potoka, kamsi nahoru.

Najednou se Steve zastavil. Byl asi sto metrů přede mnou.

,,Pojď sem!"zakřičel na mě.

Rozešla jsem se k němu a pak to uviděla. Málem jsem omdlela.