Twitter ✔

17.

,,Kam jdeme?"zeptala jsem se Steva a hlavu si opřela o jeho rameno.

,,Máš hlad?"zastavil.

,,Ne."byly asi čtyři hodiny.

,,V tom případě... je to překvapení."zasmál se a pokračoval v chůzi.

Bylo mi s ním tak dobře. Jen ho držet za ruku a vdechovat jeho vůni.

Přišli jsme k parku. Vyšli jsme po schodech nahoru, k lavičce, s výhledem na krajinu. Jak všechna tahle krásná místa objevil?

Posadili jsme se na tu lavičku a jen ruku v ruce tiše seděli. Nepotřebovali jsme mluvit. Stačilo, že jsme spolu.

Najednou mi stekla po tváři jedna velká slza a spadla Stevovi na tričko.

,,Zlato, co se děje?"zbystřil hned Steve.
,,Nic... jen... jsem hrozně šťastná, ale bojím se."sklonila jsem hlavu.

,,Bojíš? Čeho?"zeptal se a prsty mi zvedl bradu tak, abych se mu podívala do očí. ,,Jestli to takhle nechceš, jestli budeš nešťastná... tak nemusíme..."sklonil hlavu pro změnu on.

,,Ne, ne, to v žádným případě!"já se jen bojím... že, že..."po tvářích se mi skutálely další slzy.

,,Neplač Bet!"přitiskl si mě do pevného objetí.

,,Bojím se, že mi ublížíš. Že se něco pokazí a už mě nebudeš mít rád..."řekla jsem konečně pravdu a podívala se Stevovi do očí.

,,Blázínku! Nikdy bych ti neublížil. Miluju tě a vždycky budu..."

Opřela jsem se o jeho hruď. ,,Já tebe taky..."