Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 3 - Obrat k lepšímu? ..Nemyslím si

Nemám sebemenší tušení, co se pokazilo a hlavně kde. Zayna si pamatuju jako toho nejmilejšího človíčka na světě. Každý den snídaně do postele, hezké slůvka, jeho ruka kolem mého pasu, když jsme se probouzeli, letmý polibek do vlasů. Nikdy ani náznak Zayna, jakým byl dnes. A najednou jako rána z čistého nebe, naprostý opak. Snídani musím chystat já a přinést mu ji, o polibku na dobré ráno, si můžu nechat leda tak zdát a hezké slovo v jeho slovníku znamená „už to máš? Pohni sebou“ .

Stála jsem v kuchyni u linky, když se ozvaly kroky na schodech a posléze do dírky ve dveřích zaplul klíč. Hřbetem ruky jsem si utřela oči od slz, které mi stekly zatím co jsem vzpomínala, a zkontrolovala připravenou večeři. Vše bylo tak jak má, jen jsem doufala, že je vše i podle jeho gusta. Otočila jsem se od stolu v momentě, kdy s hlasitým prásknutím zavřel dveře. Zamrkala jsem a odhodlala se mu podívat do obličeje.
                „Ahoj, jak to šlo s kluky?“ Zayn na mě upřel své čokoládové oči a sundal si bundu, kterou následně pověsil na věšák, hned u dveří.
                „Vlastně místo toho, aby se více méně zeptali na mou mámu, tak chtěli vědět, proč tě neberu víc ven, že jsi jim přišla moc ..“ přišel až těsně ke stolu. Polkla jsem, nebylo dobré, když se kluci zajímali spíše o mě. „ ..bledá.“ dořekl a posadil se k jídlu. Trochu jsem zbystřila, protože se mi zdálo, že to jen tímhle neskončí.  Pohlédl na mě. „Ty jsi už jedla nebo proč stojíš stále?“
                „Já ani nemám hlad.“
                „Pro změnu držíš dietu?“ pronesl jízlivě.
                „Nedržím žádnou dietu, jen prostě zrovna v tomhle momentě nemám hlad.“ Najednou se ozvala rána, když pěstí uhodil do stolu, až nadskočily talíře. Zmateně jsem pohlédla na něj.
                „To už ti nestojím ani za to, abys se mnou povečeřela?!“ Zamrkala jsem zmateně, co to do něj zase vešlo? My spolu přece večeřeli jen, když jsme byli s kluky, a nebo, když měl hodně dobrou náladu. „Eleno!?“
                „Přinesu si talíř.“ Hned na to jsem vstala, nechala jej za sebou a raději si přinesla talíř a začala jíst. Mlčky mě sledoval, ale vypadal, že je rád a má pocit zadostiučinění.   Dojedla jsem a znovu vstala, abych uklidila stůl. Vracela jsem se s hadříkem, abych umyla stůl, ale nedalo mi to, protože stále mlčel.
                „To budeš jen mlčet a zírat?“ Přimhouřil oči a zvedl pohled, takže sme se dívali do očí.
                „Mám ti snad pomoct?“ Zamrkala jsem. Teď mi došlo, jak absorudní tohle je. Zayn nikdy s ničím nepomáhá. Polkla jsem, když vstal a celou svou výškou se tyčil nade mnou. „Odpověz mi, Eleno.“
                „Vlastně,“ polkla jsem a nabrala potřebný vzduch do plic, aby se mi nezatočila hlava. „Pokud by jsi byl tak hodný, pak ano.“
Asi minutu se nic nedělo, načež udělal něco, co mě zcela odzbrojilo – vzal mi z rukou hadřík a začal utírat stůl. Mlčky. Jen jsem zmateně zkoumala, kdo je tenhle kluk a co udělal se Zaynem. Jakoby mi pohled na jeho záda mohly dát odpověď, nestalo se tak.

                „Ještě něco, nebo teď už můžeme jít spát?“ ozvalo se mi u ucha. Svraštila jsem obočí a pohlédla na Zayna, který už stál za mnou. Zmateně jsem pohlédla na stůl, kde už uprostřed stála krásná váza s kytkou. Vše bylo jako předtím než jsem chystala večeři.
                „Já si ještě skočím do sprchy a pak přijdu do ložnice.“ Zayn jen pokrčil rameny a vydal se po schodech k ložnici. Nervózně jsem si projela prsty vlasy a pohlédla kolem dokola. I když jsem se snažila spánek oddálit, věděla jsem, že se mi to nepodaří oddálit navěky. Jednou budu muset vejít do těch dveří, zalehnout do postele k němu a zase jej nechat si užít, dle jeho libosti.
Svlékla jsem se, vlezla do sprchy, zavřela za sebou dvířka a nechala na sebe pouštět proud teplé vody.

 

Jakmile jsem si všimla, že se mi kůžička na prstech začala srážet, byl nejvhodnější čas, abych zastavila vodu a vylezla. Kolem těla jsem si obmotala ručník a druhým, menším, jsem si začala sušit vlasy.

Stačilo mi, že mi z nich už nekape voda, zase jsem ručník vrátila na místo, aby do rána uschl a pohlédla jsem do zrcadla na svůj odraz. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem krásná a nikdy si to myslet nebudu, ale určitě jsem nepatřila do kategorie obludy, jinak by si o mě někdo jako Zayn neopřel ani kolo. To mi bylo jasné. Co jsem nechápala, bylo, kam mi zmizel můj Zayn. Při vzpomínce, kdy jsme se procházeli parkem, ruku v ruce a bylo nám jedno, zda si nás vyfotí nějaký fotograf, byla nenávratně pryč, jen jsem stále nechápala proč. Co jsem udělala blbě? Kde jsem udělala tu zásadní chybu, že jej to tolik změnilo?

Ještě chvíli jsem pozorovala svůj odraz v zrcadle, než jsem sebrala zbytek odvahy a vzala za kliku. Při otevření se mi naskytl výhled na naši postel, ale Zayn nikde. Zamračila jsem se a pro jistotu očima sjela celý pokoj. Kde jen může být? Vždyť řekl, že bude tady, ne? Pomyslela jsem si. Jedna má půlka byla ráda, za to ta druhá se obávala. Posadila jsem se na postel a vyčkala dobrých deset minut, když se ani po nich ve dveřích neobjevil, rozhodla jsem se nečekat a zalehnout. Už dávno bylo po desáté a mně se zavírala víčka, takže jsem uvítala teplo postele a zavřela oči.

Přišlo mi to jako minuta, mezi tím, co jsem zavřela oči a mezi tím, kdy mi jeho ruka spočinula na mém boku. Trhnutím jsem se odsunula dál od něj, jen se zamračil, ale ani se nepohnul. Pohlédla jsem na něj, když mi došlo, že ho to muselo naštvat, ale při pohledu do jeho obličeje, jsem si tím nebyla zase tolik jista. Co se to s ním dneska děje?

                "Neodtahuj se ode mě," pronesl tiše, ale určitě si byl jist, že jej slyším, hlavně když jsem na něj musela koukat jako na svatý obrázek, co začal právě mluvit.

                "Prosím," dodal a čekal, co na to já. Nevěřila jsem svým uším, on řekl to slovíčko, které se zdráhal říkat. Prosím. Prosím.

Pohlédla jsem na něj a přikývla. V duchu jsem se modlila, abych svého činu později nelitovala, když si mě stáhl zase k sobě do náruče a jeho ruka spočinula znovu na mém boku. Hlavu si opřel o mou, ale ještě předtím vdechl vůni mého šamponu. Mého. Vlastně jsem měla už půl roku stejný, protože jsme ho kupovali spolu, jako první věc do našeho společného bytu. Nechtěla jsem se jej vzdát.

Netvrdím, že jsem se v jeho objetí necítila divně, cítila. Bylo to zvláštní mít jej takhle u sebe a přitom necítit žádnou bolest nebo slzy deroucí se na povrch. Dokonce mě napadlo, že se u něj doma muselo něco stát, protože kromě včerejšího incidentu se nic nedělo a dokonce bych řekla, že se snažil i být milý. Ale na to jsem se raději neptala, nechtěla jsem riskovat své štěstí.

                "Dobrou noc, El."

Zamrkala jsem a očima přejela po stropě a lustru. Pro mě bylo důležité fakt, že s ním ležím v posteli, objímá mě jako kdysi a navíc mi popřál dobrou noc. Pousmála jsem se a zvedla hlavu, abych mu viděla do tváře. Usmála jsem se znovu, když už oddychoval ve spánku, vypadal jako ten nejkrásnější plyšový medvídek.

                "Dobrou, Zayne."