Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 26 - Ticho před bouří

Otevřela jsem oči, které jsem i hned zavřela při návalu ostrého světla. Nabrala jsem, co možná nejvíc vzduchu do plic a vydechla – můj ranní rituál. Jakmile jsem se však otočila, ztuhla jsem. Spatřila jsem Zayna ležícího na druhé polovině postele. Chvíli mi trvalo, než jsem si dala jednu a jednu dohromady a vzpomněla jsem si na všechno, co se včera událo. Polkla jsem, jak mi najednou vyschlo v krku.

Opatrně jsem ze sebe shodila přikrývku, která mi stejně sahala pouze po pás a přehodila nohy přes okraj postele. Poohlédla jsem se, zda jsem ho nevzbudila, když jsem zjistila, že stále tvrdě spí, vstala jsem. Přešla jsem ke skříni, kterou jsem stejně opatrně, jako jsem vstávala, otevřela. Oblíkla jsem si kalhotky a ze země jsem zvedla košili, do které jsem se zahalila. Teď jsem byla připravená jít zkontrolovat Dannyho a pak začít připravovat snídani.

Jen, co jsem otevřela dveře do pokojíčku, Danny už na mě mával. Usmála jsem se a převzala si jej do náruče.
                „Jak to, že ještě nespíš, co? Musíme být potichu, abychom nevzbudili tatínka, ano?“ Danny se rozzářil při slově táta a opřel si hlavu o mé rameno. Tohle gesto znamenalo, že rozumí.
V kuchyni jsem jej posadila do jeho stoličky a podala mu rohlík, který uchopil maličkými prstíky a začal jej okusovat a žužlat v puse, jen jsem zakroutila nad tím hlavou a začala připravovat toasty.
               
                „Táta,“ pronesl Danny. Na tváři se mi rozlil úsměv, když mi došlo, co právě řekl. Otočila jsem se zrovna v momentě, kdy na mě téměř začaly sahat Zaynovi ruce. Pootevřela jsem pusu.
                „Tak ty takhle, jo?“ zatvářila jsem se na oko uraženě.
                „A já tě chtěl polechtat, sakryš.“ Zanadával a otočil se na malého. „Příště polechtám tebe, ty práskači jeden malej.“ Usmál se a převzal si natahujícího se Dannyho, k sobě.
                „Za chvíli bude snídani,“ řekla jsem, i když jsem si nebyla jistá, zda mě aspoň jeden z nich poslouchá, jak se oddávali jeden druhému v hrátkách.
               

Při snídani jsem pozorovala, jak se Danny lísá k Zaynovi, vůbec to nevypadalo, že by se ho bál nebo něco podobného, ba naopak. Pocítila jsem, mírný závan žárlivost. Já ho vychovával rok, a co z toho mám? Zayn se tu ukázal, týden s ním pobyl, za což ještě Nialla a Harryho pěkně zpudruju, ale to dítě je pořád jen na něm.  Ani jsem si neuvědomila, že už pěknou chvíli koukám do prázdného hrníčku, kde ještě před chvílí byla káva.
                „El, je všechno v pořádku?“ zamrkala jsem zmateně a až pak zvedla oči ode dna hrnku.
                „Nemělo by? Jsem v pohodě, jen ..“vydechla jsem vzduch z plic a položila hrnek. „Musím do práce.“ Zayn přikývl, ale nevypadalo to, že by se měl i k něčemu dalšímu, zase se oddal Dannymu. Chvíli jsem tam, seděla a čekala, že se zvedne, dá mi malého, ať se s ním rozloučím, nebo se aspoň rozloučí on, ale nestalo se ani jedno.

Vstala jsem a odběhla se převlíknout. Bože, El, vzpamatuj se, je to jeho táta, nikdo ti nikoho už nevezme, tak nežárli tolik. Napomínal mě můj vnitřní hlas, zatím co jsem si upravovala šátek na krku. Z postele jsem si vzala tašku, kterou jsem už měla nachystanou a vydala jsem se ke dveřím, obout se.
Tašku jsem položila na skříňku u dveří a začala se soukat do těch příšerných bot na podpatku, co měl snad 10 cm. Uznávám, že jsem se na nich cítila vyšší a sebejistější, ale přece jen to byly podpatky.
Začala jsem se natahovat pro kabát, když mě předběhly něčí ruce, otočila jsem se na Zayna.
                „Já ten kabát potřebuju, Zayne.“ Natáhla jsem se pro něj, ale ucouvl. Zamračila jsem se. „Zayne!“
                „Přiznej to,“ promluvil a až teď mi došlo, že nemá Dannyho.
                „Kdes nechal ..“
                „Danny je v ohrádce a hraje se s hračkami,“ přerušil mě, „ řekni, že žárlíš na své dítě a dám ti kabát.“
                „Co prosím? To je směšné,“ zatvářila jsem se naprosto nechápavě, ale uhnula jsem pohledem, když se začal usmívat. Ten chlap, mě má přečtenou.
                „El, ten kabát ti nedám, dokud mi neřekneš pravdu.“
                „Fájn,“ otočila jsem se na něj, „Ano, já nechápu to, ale prostě žárlím na Dannyho. Nehorázně moc mě irituje, když si jej k sobě tolik tiskneš, dáváš mu letmé pusinky na čelo, na ručky ..stačí?!“
V další vteřině si mě jeho ruce přitlačili k sobě, tělo na tělo, až jsem zalapala po vzduchu.
                „Ale nikdy se jej nebudu dotýkat, tak jako tebe včera v noci, El,“ polkla jsem. Musela jsem být v ten moment rudá jak paprika. „Ani ty polibky mu nikdy nebudu dávat, tak jako tobě a už vůbec ne ..“
                „Ok, ok,“ odstrčila jsem jej od sebe, dokud jsem ještě věděla, že jsem schopná se udržet na nohou a neodtáhnout ho hned teď do ložnice, aby mi ukázal pravdivost jeho slov. „Chápu to, ok, prosím, ten kabát.“

Naprosto nepřekonatelně mě štval jeho úsměv na rtech, když viděl, co se mnou dělá jen to, když mluvil o včerejší noci. Kabát jsem mu nakonec vytrhla z rukou, oblékla si ho a vystřelila jsem z domu, jako nekontrolovatelná střela. 

Až do dnešního rána mi nikdy nedocházelo, jak moc jsem potřebovala se cítit, tak jako včera. Chtěná, milovaná, krásná ..sexy.
                „Eleno, jsi v pořádku?“ zvedla jsem zrak od monitoru a pohlédla na Adama stojícího ve dveřích mé kanceláře.  Porozhlídla jsem se kolem a usmála se.
                „Ano, jsem v naprostém pořádku, jen jsem se zamyslela. Chtěl jsi něco?“ zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, zda něco říkal nebo ne.
                „Vlastně došla jen objednávka, převzal jsem ji,“ dopověděl, když jsem se chystala zvednout, abych ji přijala, tak jsem se hned posadila zpátky. „Jsi jiná, šťastnější, celá záříš, děje se něco?“ zeptal se s úsměvem na rtech a posadil se naproti mně na židli.

Skousla jsem si spodní ret. Adam byl sice starší, než já, bylo mu 30 necelých, ale byl jako můj bratr. Mohla jsem mu říci všechno a zůstalo to vždy u něj. Dokonce jsem měla pocit, že i pokukuje po Amy, což se samozřejmě nelíbilo otci, když se to dozvěděl. Skoro třicetiletý muž s jeho dcerou, která bude mít teprve dvacet? Odporné, jak řekl. Mě to zase tolik odporné nepřišlo, chápu, že je to velký věkový rozdíl, ale Adam byl téměř nejhodnější chlap na tomhle jinak posraném světě a Amy se líbil taky – teda myslela jsem si to.
                „Udobřila jsem se se Zaynem.“ I když jsem se snažila, nedokázala jsem potlačit úsměv. Adam se usmál taky.
                „No aleluja, holka!“ téměř vykřikl, zasmála jsem se. „Kdy bude svatba?“
                „Svatba? O tom jsme se nebavili, jsme vlastně spolu od včera,“ na okamžik jsem se zamyslela, zda jsme skutečně spolu, pak mi došel jeden důležitý fakt. Táta.
                „Tak, proč jsi tady a nejsi s ním doma?Musí se ti stýskat.“ pohlédla jsem na Adama.
                „Musím chodit do práce, Adame.“
                „Klidně by vás mohl živit.“ Protočila jsem oči.
                „Víš nejlíp, že nejsem tenhle typ holky a nikdy nebudu. Chci být soběstačná a ne, aby mě musel vyživovat.“ Jen rezervovaně zvedl ruce do sebeobrany a zvedl se.
                „Samozřejmě jsme moc rádi, že jsi s náma, jen jsem to navrhl.“ Usmála jsem se.
                „Raději nic nenavrhuj a vrať se do práce.“
                „Už letím, šéfová.“ Zasmála jsem se, když ještě ve dveřích zasalutoval jako správný voják a odkráčel.

Ne, nikdy se nenechám od nikoho vyživovat. Ani od otce mého dítěte, ani od svého, od nikoho. Ale v jednom měl Adam pravdu, už jsem se nemohla dočkat, kdy zase budu doma s mýma zlatíčkama.