Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 14 - Jak jen tohle dopadne?

*Zayn P.O.V. – před pár hodinami*
Jen, co jsem dorazil k našemu domu, ještě jsem pořádně ani neměl zaparkované a už jsem odepínal pás.Cestou ke dveřím jsem vyhledal klíč od nich a blesku rychle s ním otočil, abych mohl, co nejdřív vejít a vidět Elenu.Hned u dveří jsem si všiml jejího klíčku, když jsem tam sám chtěl položit svůj svazek klíčů. Zarazil jsem se těsně před tím, než jsem rozevřel prsty, aby klíče mohly dopadnout na skříňku. Očima jsem objel celý prostor pokoje.
                „Eleno?“ pronesl jsem do prostoru a modlil se, aby se mi dostalo odpovědi. Nic. Ticho. Hrobové ticho. Položil jsem klíče a rychlým krokem jsem se vydal do ložnice, když jsem otevřel dveře, ztuhl jsem, protože mi došlo, že má noční můra se stává skutečností. Pár kroky jsem překonal vzdálenost mezi dveřmi a skříní a otevřel ji. Byla prázdná. Na půlce skříně byly pouze mé věci, její byla prázdná.

Vytáhl jsem cestou k hlavnímu vchodu mobil a zkusil jí zavolat. Účastník je nedostupný, prosím zavolejte později, ozvalo se mi od operátora. Měl jsem chuť s tím telefonem šlahnout.
                „Sakra práce.“ Zaklel jsem, vypnul hovor a vytočil číslo Liama. Zazvonilo to sotva dvakrát a už se mi na druhé straně ozval jeho hlas.
                „Zayne?“ připoutal jsem se a vyjel z příjezdové cesty a najel na hlavní silnici.
                „Liame, nebyla náhodou u vás Elena? Není tam?“  Když chvíli mlčel, slyšel jsem hlasy. Snad Niall a Harry. „Liame, prosím, mluv jestli víš, kde je!“ už jsem téměř křičel do telefonu.
                                „Byla tady se svou sestrou, rozloučit se.“ Promluvil do telefonu Niall. Ona má sestru? No vlastně ano, Annie, nebo Amy, či jak říkala to její jméno.
                „A kde je teď?“
                „Jela na letiště, Zayne. Myslím, že se chce vrátit s rodinou do států. Máš asi půl hodinovou mezeru.“ Tentokrát Harry. Pousmál jsem se a odbočil na směr letiště.
                „Dík, kluci.“ Už jsem to chtěl zrušit, když se mi ozval Louis.
                „Přiveď ji zpátky, Zayne.“ Pousmál jsem se, přesně to je můj cíl a vypnul to.

Zaparkoval jsem na prvním volném místě a vběhl do letištní haly jako šílenec. Taky, že mě zastavila ochranka hned u dveří, ale jen, co zjistili, kdo jsem, okamžitě mě pustili. Ještě že tak.
Když jsem proběhl všechny odbavovací přepážky, nervózně jsem si prohrábl vlasy, bylo mi jedno, že si zničím účes, El mi za to přece stojí.
Marně jsem se snažil ji najít v davu a hlavně, když jsem proběhl kolem mladých holek, kterým mohlo být tak 15 a začaly šíleně křičet mé jméno. Tohle mi tak scházelo.
Pak jsem si však všiml na tabuli, že letadlo do USA odlétá za necelých 30 minut, očima jsem vyhledal číslo brány a rozeběhl se tím směrem. Musím to stihnout, prostě musím.

Po dalších překážkách jsem konečně uviděl její postavu. Zastavil jsem až těsně za ní a její rodinou.
                „Nemůžeš nastoupit do letadla.“

*Elena P.O.V.*

                „Nemůžeš nastoupit do letadla.“ Zopakoval, když jsem se stále neotáčela. Za to Amy se otočila okamžitě s ní i táta a Stefan.
                „Zlato, nemusíš se bát, jen pojď.“ Natáhl ke mně ruku táta.
                „Tati, dej jim prosím chvíli.“ Pronesla tiše Amy, zmateně na ni koukali teď snad všichni včetně mě a Zayna. „Letadlo ještě neodlétá a navíc ..měli by si promluvit.“ To už koukala na mě a mě bylo jasné, kam tím směřuje.
                „Budu na palubě, když budete odlítat.“ Promluvila jsem na tátu. „Slibuju.“ Táta ještě chvíli stál na místě a zlostně si měřil Zayna. Nakonec však odešel s Amy a se Stefanem. „Ještě chvilku, prosím.“ Omluvně jsem se podívala na letušku, co kontrolovala mé doklady i s letenkou a otočila jsem se na Zayna.
                „Co chceš?“ Zayn v ruce něco svíral, chvíli mi trvalo co to, dokud neotevřel svou dlaň.
                „Tohle sis zapomněla doma.“ Klíček. Můj klíček od domu.
                „Já jej nechci Zayne, nepotřebuju jej.“ Jeho tvář se změnila. Byl zlomený, ublížený. Stočila jsem hlavu jinam, ještě chvíli se dívat do jeho krásných čokoládových očí a přikývla bych mu snad na vše.
                „Eleno, prosím, neopouštěj mě. Já vím, že jsem ti ublížil a už to nedokážu vzít zpátky, ale slibuju ti, že se už nic z toho nebude nikdy opakovat. V životě bych ti dobrovolně nikdy neublížil.“ Semkla jsem víčka k sobě a skousla si ret. Opatrně vzal mou tvář do svých dlaní a otočil si mě tak, abych mu koukala do očí. „I love you, Elena. Please don’t leave me.“
Zamrkala jsem, vždyť já jej nechci ztratit. Nebo chci?
                „Ach, bože ..já jsem tak zmatená!“ vysmekla jsem se mu a otočila se k němu zády, co to zase děláš, Eleno?
                „Co?“ otočila jsem se na něj.
                „Posledních pár měsíců bylo pro mě jako žít v pekle, takhle nějak jsem si peklo představovala ve svých nejhorších snech. A díky tobě už vím, jaké to je, ale díky tobě ..“ jsem se odmlčela a koukala mu zpříma do očí, hřbetem ruky jsem si utřela slzu, která mi stékla po tváři. „ale taky to ze mě udělalo silnější osobu. A už nikdy nenechám sebou takhle zametat, nikým.“
                „Eleno, já ..“
                „Teď mlč.“ Utnula jsem jej a nadechla se pro další svůj monolog. „Chci se vrátit domů, Zayne, začít od začátku, tak prosím, nech mě jít.“ Než jsem stihla vymyslet další věrohodné věci, překonal naši vzdálenost a objal mě. Chvíli jsem jen tak stála v jeho náručí, ale poté jsem jej objala taky, silně. Cítila jsem jeho ruku, jak mi sjíždí z vlasů až po záda, hladí mě.
                „Když nastoupíš do toho letadla, přijdu o kousek sebe. To nechci.“ Zakroutila jsem hlavou a nechala své slzy stékat. Na kratičkou vzdálenost se ode mě odtáhl a palci mi je setřel. „Vím, že mě miluješ, pořád mě miluješ a nepřestala jsi, i když jsem ti tolik ublížil. Vždy jsi měla srdce větší než celý Atlantský oceán. Kdybych to jen dokázal, vrátit čas, udělal bych to bez mrknutí oka. Miluju tě, Eleno.“
Vše , co řekl byla pravda. Věděla jsem to, ale taky jsem věděla, že musím odejít. Potřebovala jsem pauzu, změnu prostředí, ale i přesto vše mi pukalo srdce, když jsem jej viděla stát před sebou, krásného jako vždy se skleněnýma očima.    
                „Zayn,“ naše oči se střetly, jeho oči se malinko rozzářily v naději, že tu zůstanu, na malinký okamžik mě napadlo, že mu to nedokážu říci, „potřebuju čas.“ A zase ta naděje byla pryč.
                „Eleno.“ Pronesl tiše, ale prosebně. Stoupla jsem si na špičky, přitáhla si jej blíž a políbila, naposledy a procítěně.
                „Eleno,“ pronesl znovu, když jsem se odtáhla. Pokusil se mě ještě zachytit, ale uhnula jsem. Podala vše potřebné letušce a bez dalších otáček se vydala do letadla. Co nejrychleji, když se za mnou začal ozývat křik mého jména, měla jsem, co dělat, abych se nerozeběhla zpátky k němu, tisknoucí se mu k hrudi a s omluvami. Dlaní jsem si zakryla ústa, abych nevydala sten a vzlyk, ale to už u mě stála Amy, zřejmě mě celou dobu čekala, také když viděla v jakém jsem stavu mě mlčky zavedla k sedadlu a nechala mě tak, neptala se. Muselo jí to být jasné.

 Letuška asi po pěti minutách oznámila, že se máme připoutat, že jsme připraveni k odletu. Třepaly se mi ruce natolik, že mě musela připoutat Amy.
                „Bude to dobré, slibuju.“ Připoutala i samu sebe a položila si hlavu na mé rameno, jen jsem sledovala, jak se letadlo rozjíždí po ranwayi a vzlétá.
                „Nemyslím si.“  Šeptla jsem, ale i tak se na mě Amy soucitně podívala a dál se věnovala pohledu na mizející se krajinu pod námi. Jak jen tohle dopadne?