Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 10 - Prosím, odpusť mi

Píp, píp, píp. Co to sakra je za zvuk? Prosím, vypněte to někdo, dere mi to uši. Copak tohle má být nebe? Jestli totiž ano, pak říkám ne. Ten zvuk je hrozný, prosím, vypněte to.
Pak mi to došlo. Tohle je peklo.
            „Eleno, musíš se probrat, slyšíš? Potřebuju tě, jsi moje princezna.“ Pronikal ke mně andělský hlas, který jsem však nerozpoznávala. Že bych nebyla ani v pekle ani v nebi? „Zlato, prosím. Neopouštěj mě. Prosím.“
Tolik jsem se chtěla probudit, pohlédnout do obličeje majiteli hlasu a říci, že nikam nejdu, ale nemohla jsem. Nešlo mi se hnout, otevřít oči a už vůbec ne odpovídat. Co se to se mnou stalo?  A najednou bylo ticho. Hrobové ticho, až jsem se lekla, zda jsem neohluchla. Ať mě ten hlas neopouští, jen ať tu je se mnou, prosím.

Dalších pár dní, hádám, že to byly dny, jsem ten hlas slýchávala každý den. A pak se to stalo. Ucítila jsem něčí ruku na mé vlastní. Palcem mi hladila pokožku a šeptala ty slova. Ty slova, co mě po celý čas nutilo to nevzdat se. Taky, že jsem to nevzdala. 
            „Proboha, jdi pro Zayna, hned!“ slyšela jsem hlas, ten jeho krásný andělský hlas. Niall. Slyšela jsem otevřít a zavřít dveře, ale ne. Já nechci. Nenuťte mě prosím.
            „El, zlato, no ták, probuď se.“ Já nechci, ne když jste poslali pro Zayna.
Pomalu jsem začala otvírat oči. Ne, že bych je chtěla otevřít, ale něco mi je otvíralo. Zamžourala jsem očima, když mi do nich bilo ostré světlo pokoje. Spatřila jsem na stropě velký lustr, co rozhodně nepatřil do našeho bytu. Ani to velké okno napravo nepatřilo do naší ložnice, tak kde to jsem?
            „Eleno!“ vypískl mi Niall u ucha, až jsem se zamračila.
            „Bože, Nialle, budu hluchá.“ Zvedla jsem ruku, abych si ji dala na ucho, když jsem uviděla obvazy na ní. Zamlžily se mi očí slzami.
            „Ne, ne, ne, neplakej.“ Niall si přisedl na postel a objal mě. „Jsi v pořádku, všechno se to vysvětlilo.“ Otevřela jsem pusu, ale nestihla jsem nic říci, protože se ve dveřích objevily čtyři hlavy. Ztuhla jsem mu v náručí, což způsobilo akorát to, že mi začal rukou jezdit po zádech. „Neublíží ti.“ Šeptl mi do ucha a pomalu se začal sunout ode mě. Přidržela jsem si jej za triko. Zastavil.
            „El, je to v pořádku, slibuju.“
            „Niall má pravdu, Zayn nám všechno vysvětlil a ..“
            „A vy jste stále s ním?“ pronesla jsem překvapeně. Louis pohlédl na Zayna. Totéž udělal i Harry.
            „On ti nechtěl ublížit, věř mi.“
            „Věř mi? Harry, já myslela, že jsi na mé straně.“ Po tváři mi ztékla slza, kterou Niall okamžitě utřel.
            „Zlato, vím, jak to vypadá a věř mi, že já jsem byl první, kdo mu vrazil, ale pak nám vše vysvětlit a pochopili jsme jej.“ Pronesl tak klidně Hazza. „Možná, že kdybys nám od začátku řekla, co je tvůj otec zač, mohlo to vše dopadnout jinak.“
            „Takže teď to bude moje vina?“ křikla jsem na něj, bylo mi v ten moment jedno, zda se cítí Zayn provinile nebo ne a ještě víc jedno mi byl ten jeho umučený pohled. Pak mi to došlo. Táta. „Počkat, co má s tím vším .. jak to víš že ..táta?“ vykoktala jsem ze sebe zmateně.
            „Asi bych ti to měl říct vše od začátku.“ Konečně promluvil i Zayn. Polkla jsem, ten hlas. Tolik se mi po něm stýskalo, ale v koutě duši jsem jej nenáviděla.
            „Necháme vás a zajdeme za lékařem, že jsi vzhůru.“ Pronesl Liam a coural se ke dveřím, stejně jako Louis a Harry, který mě obdařil ještě  povzbudivým úsměvem.
            „Nechoď, prosím, Ni, nechoď.“ Šeptala jsem, ale když obdařil Zayna pohledem, došlo mi, že asi nešeptám dostatečně potichu. Polkla jsem, když vstal.
            „Neboj se, přísahám ti, že ti neublíží, věříš mi, ne?“ Pohlédla jsem do těch jeho modrých oček. Kdopak by mu nevěřil? Vždyť nějak takhle vypadal anděl. Musel vypadat. Přikývla jsem a sledovala jej, jak odchází. Osaměla jsem s ním. Se Zaynem.

Když si přisunul židli blíž k posteli, instinktivně jsem se odsunula na druhou stranu a přilepila své kolena k hrudníku, jak nejvíc to šlo. Byla jsem jako vystrašené koťátko. A co? Vystrašená jsem byla.
            „El, musíš vědět, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit.“ Mlčela jsem, dokonce jsem se nedokázala na něj ani podívat, proto jsem rentgenovala zeď naproti posteli. Když viděl, že to se mnou nic nedělá, pokračoval. Vyprávěl mi celý příběh, od našeho poznání až po poznání mého otce, vyhrožování jeho sestrám a taky toho, že mě právě on našel na podlaze v naší koupelně. Aniž jsem se nadála, už sem znovu brečela, tentokrát však tiše. Nevydávala jsem žádný zvuk, jen jsem nechávala téct slzy po mé tváři.
Vyděšeně jsem se podívala na něj, když se pohnul, sednul na mou postel a bez řečí si mě přivinul do náruče. Přestala jsem v ten moment dýchat.
            „El, já ..prosím odpusť mi.“ Pronesl tiše. Nemusela jsem se na něj ani dívat, byla jsem si téměř jistá, že mu stéskla slza, protože mi něco dopadlo do vlasů. Začal mi hladit vlasy.
            „Pusť mě, Zayne.“ Jeho ruka se zarazila v pohybu. „ prosím.“ Dodala jsem, když se stále k ničemu neměl. Nakonec mě pustil a přešel ke dveřím. Zastavil se, až když je otevřel a byl napůl těla pryč z místnosti.
            „To, co jsem řekl onehdy, v den, kdy ses pořezala,“ pohlédla jsem na něj. „ani jedno jsem nemyslel vážně. Nikdy jsem tě nepřestal milovat, El.“ Zamrkala jsem, abych zahnala slzy a stočila hlavu směrem k oknu.
Zayn ještě chvíli tam jen tak stál, pak se za ním zavřely dveře a já osaměla. Znovu. Tentokrát však na dýl než jen na pár hodin, kdy odcházel z bytu. Jeho poslední věta mě však ranila víc, než cokoliv předtím. Ulehla jsem zpátky do polštářů, schoulila se do klubíčka a nanovo se rozbrečela. Pokud jsem přemýšlela, že jsem jej ztratila, tak teď to bylo oficiální.