Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 11 - Rozhodnutí aneb tohle je jen sen, musí být

Od návštěvy kluků a Zayna uběhlo pár dní, přesněji řečeno dva. Teda alespoň si to myslím. Dny v nemocnici ubíhají hrozně pomalu. Komu by taky ubíhaly rychle, když pořád jen ležíte na posteli, jdete akorát tak na jídlo si, a nebo odskočit. Je to nuda! Hlavně, když vám, co chvíli odebírají krev, stejně nechápu doteď na co, když jsem se přece pokusila zabít, nic jsem si do krve nepřimíchávala. Vlastně, když nad tím tak uvažuju, měla jsem možná něco takového udělat. Z přemýšlení mě vyrušilo až klepání na dveře a následné vrznutí, které znamenalo jen jedno. Někdo vešel. Modlila jsem se, aby to nebyl Zayn a kluci. Znovu jejich otázky, zda jsem v pořádku, že je Zayn nevinen, že je to vše lež ..už mi z toho lezla hlava kolem.
                „Zlatíčko.“ Pronesl chraplavý tichý hlas. Otevřela jsem oči v úžasu, tenhle hlas znám. A sakra dobře. Polkla jsem, než jsem se odvážila pohlédnout do obličeje, který jsem doufala, že už nikdy ve svém životě nespatřím. Do obličeje mého otce. Pousmál se. Jeho starší tvář, na které přibylo od doby, co jsem utekla pár dalších vrásek se změnila v něco, co v otcové mimice znamenalo úsměv. Mě to přišlo, jako největší přetvářka na světě – vždy tomu tak bylo.
                „Co tady děláš, tati?“ přihlížela jsem, jak si přisunul židli až k rámu postele. Měla jsem nutkání se odsunout, ale kam taky?
                „Slyšel jsem, co se stalo.“ Pousmála jsem se, nebo spíše ušklíbla a lehce přikývla, tak odtud vlaje vítr.
                „Takže tví poskoci, co sledovali Zayna, ti už donesli, že se tvá dceruška pokusila zabít.“ Jeho rysy ztvrdly. Což mě donutilo se usmát a zahrát překvapenou. „Ou, nepovídej, že ti nedonesli i to, že mi Zayn vše řekl. Vidíš, tati?“ pohlédla jsem na něj. „Nevíš všechno, jak sis myslel.“
                „Eleno, tohle jsem nechtěl.“ Ocukla jsem rukou, když se mě pokusil chytit, znovu si nechal svou ruku vklouznout na klín. „Já tě jen chtěl mít zpátky doma.“
                „A proto jsi jej donutil, aby mi udělal ze života peklo?“ pronesla jsem rozzlobeně, ale ucítila jsem v očích znovu svou starou kamarádku slzu. „Tati, já jej milovala!“ Na okamžik se zarazil a jeho oči změkly. Jeho pohled byl ..jak to nazvat ..lítostivý?
                „Takže už ne?“ a zase zpátky. Povzdechla jsem si a vyhledala okno, které mi dodávalo odvahy, abych se tu nezbláznila mezi čtyřma stěnami. „Ne potom všem.“
                „Tati,“ pronesla jsem tiše, a znovu se odhodlala na něj pohlédnout. „Proč jsi vlastně tady? Mohl jsi klidně i zavolat.“
                „Přijel jsem za Stefanem a vlastně je tu i Amy, ale ta se zdržela tak jsem šel hned sem. A navíc jsem mluvil s doktorem. Pustí tě už za zítra, jen se čeká na výsledky z laboratoře, kde se zkoumá tvá krev.“ Cože, já půjdu domů? Aleluja! Počkat. Domů. Domů je přece k ..
                „Zítra mě už pustí?“ zeptala jsem se znovu, abych si byla jistá. Táta přikývl a chytil mě za ruku. Tentokrát jsem nestihla uhnout. Jen jsem zmateně pohlédla na naše spojené ruce.
                „Zlatíčko, prosím ..dovol mi být ti znovu tátou, vím, že jsi nenáviděla mou ..“ zarazil se, aby našel správné slovo. „práci.“ Pousmála jsem se, on prodává drogy těm největším dealerům a on to nazývá práci? Pravda, peníze to vynáší, ale i tak, práce? „Vrať se se mnou domů. S náma. Se mnou, Amy a Stefanem.“ Zvedla jsem oči od našich rukou na něj.
                „Tati, já ..“
                „Nemusíš se rozhodnout hned, zítra přijdu zase, odlétá nám letadlo až večer v osm, stačí se rozhodnout do osmi. Budeme moc rádi, když se však rozhodneš pro odlet. Amy se stýská, i mě.“ Vstal ze židle a nahl se ke mně blíž, jen proto, aby mi mohl dát pusu na čelo. Usmál se.
                „El, slyšela jsi to, zítra tě už ..“ ozvalo se ode dveří radostně. Táta se ode mě odtáhl a zahleděl se na nezvané návštěvníky – Niall a Harry. „ pustí.“ Dopověděl svou prvotní myšlenku Niall.
                „Vy musíte být ..“ začal Harry, ale táta je usekl.
                „Na odchodu, mladíku.“ Pohlédla jsem zpátky na tátu, když se na mě otočil. „Nech si to projít hlavou, ano? Má nabídka platí až do zítřejší osmé hodiny.“ Přikývla jsem a sledovala, jak mu kluci ustupují, aby mohl projít. Harry za ním láskyplně zabouchl dveře. Doslova.
                „Snad to nebyl tvůj otec.“
                „Ráda vás vidím, kluci. Ach, děkuju za optání, mám se dobře a ne, vůbec se nenudím.“ Pronesla jsem ironicky a ještě se i usmála. Niall se usmál, přišel k posteli a objal mě i s kytkou, co celou dobu držel. Pak se otočil ke stolku u mé postele, vyndal z vázy staré kytky a vyměnil je za nové, ty pak vyhodil – ty staré.
                „Promiň, já jen ..proč se s ním bavíš? Víš, co udělal.“ Koukla jsem na Harryho.
                „Zayn mě zmlátil, znásilnil a taky se s ním bavím,“ oba na mě koukali jako na blázna, protočila jsem panenky.“Dobře, tak možná, že nemluvím, ale kdyby mi zavolal, asi bych mu to zvedla.“ A znovu ten pohled, což už mě rozesmálo. „Nech toho. Je to prostě můj táta! A je jediný, koho mám.“ Dodala jsem šeptem. Niall si povzdechl.
                „Máš nás přece a my tu budeme s tebou navždy.“ Usmála jsem se.
                „Niall má pravdu, jsme tví přátelé, El, ať už chceš nebo ne.“ Usmála jsem se znovu. Ještě že je mám.
                „Konečně zítra zase volná. Cítím se tu jako v base.“
                „Jo, já taky nemám rád nemocnice, není tu skoro žádné pořádné jídlo.“ Spolu s Harrym jsme se zasmáli. Niall a jeho jídlo. Takhle jsme se bavili do doby, než přišla sestra s tím, že musejí už odejít, neochotně odešli, ale předtím mě každý z nich pevně objal a obdařil krásnou pusou do vlasů a na čelo. Byli jako mí strážní andělé. Před spaním jsem si stále dokola opakovala pro a proti důvody proč odejít či neodejít. Bylo mi jasné, jak to dopadne, ale jistota byla jistota. Usnula jsem s jasným řešením v mé hlavě.

Ráno mě sestřička vzbudila s tím, že mám návštěvu – Amy. Přímo jsem zářila, když vešla a i hned mě tisknula k sobě ve velkém medvědím objetí. Její krásné černé vlasy měla upravené do drdolu, ale jak jsem zjistila moc práce si s tím nedala, protože jí pramínky lítaly na všechny strany, vzpomněla jsem si přitom na Louisovo vlasy.
                „Prý jdeš dnes domů. Pomůžu ti sbalit.“ Pronesla klidně po asi hodinové debatě na téma Londýn, kluci a samozřejmě můj stav.
                „Dobře, stejně tu nemám moc věcí, takže to bude rychlé.“ Usmála jsem se a podala jí tašku, nechtěla jsem jen tak nečině sedět, ale když jsem se brala ke skříni, zastavila mě s nesouhlasným zamručením. Zasmála jsem se a šla si sednout na židli, když v tom do dveří vešel doktor.
                „Ach, jsem tak rád, že jsem vás zastihl, slečno LaMuertová.“ Zamrkala jsem, dokonce i Amy přestala s uklízením mých věci a koukala na doktora.
                „Stalo se něco, doktore?“ nejistě jsem pohlédla na Amy, pak na doktora, který se však začal usmívat.
                „Ne, ne, vůbec nic, nesu skvělé zprávy.“ Neubránila jsem se úsměvu. Že by se konečně stalo něco skvělého? „Jste těhotná, slečno LaMuertová.“ Úsměv mi zmrzl na rtech. Poslední, co si vybavuju je, jak mi řekl že jsem v jiném stavu, pak jen to, jak se propadám čím dál tím víc do černočerné tmy a náraz na zem.