Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 18 - Kdo je to, Eleno?

„Ano, Zayne?“ zeptal se Niall do telefonu, ale pohledem tkvěl na mé maličkosti.
                „Ano, vlastně máme tu někoho, kdo by tě rád potkal.“ pousmál se. Ten hajzl jeden, pohlédla jsem na něj, zda to myslí vážně, ale hned pokračoval. „ Počkej.“ položil si dlaň na sluchátko a pohlédl na mě. „Kde se můžete sejít?“
                „Nikde.“ vylítlo ze mě dřív, než jsem vůbec zauvažovala. Při pohledu na ty dva jsem si to však rozmyslela. Povzdychla jsem si. „Cukrárna na páté, je to blízko parku a navíc jediná cukrárna tady, jmenuje se Sladké mámení.“  Samozřejmě to hned tlumočil Zaynovi, nakonec se rozloučili.
                „Stejně tam nemůžu, mám tady Dannyho a Amy má zkoušku, nemá jej kdo pohlídat.“ Harry si vyměnil pohled s Niallem. Trvalo mi okamžik, než jsem pochopila. „Ani omylem.“
                „Neboj se, postaráme se o něj.“
                „Stejně se za chvíli vzbudí a bude brečet, roste mu totiž zoubek.“ Zkusila jsem to ještě zachránit, ale marně. Harry už byl i s Ni u kočárku a šeptali na něj slastná slůvka, která díky bohu neslyšel, protože spal jako, když jej do vody hodí.
                „Tak jdi už, ať jsi tam první.“ dokonce mi Ni i ukázal, abych už pelášila. Že já jsem kdy potkala tyhle praštěné kluky.  

Do cukrárny jsem opravdu přišla dřív, než on. Lily se i hned usmála.
                „Neměla jsi mít dnes volno?“ zeptala se, jen, co jsem došla blíž. Jen jsem pokrčila rameny.
                „Mám volno, ale mám tady s někým schůzku, takže jsem tu.“ Lily se rozzářila. Už jsem se zmiňovala, že Lily je team Zayn? Myslím, že ještě ne, tak teď to víte. Nejradši by mě dokopala zpátky do Londýna. Vlastně jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až vejde.
                „Ale, doufám, že s panem velký táta Dannyho.“ pousmála jsem se a pohlédla na ni. Udiveně na mě koukala těma svýma hnědýma očima a usmívala se. „No nekecej, konečně!“
                „Byla jsem donucena, v parku jsem potkala Harryho a Nialla a bohužel jim došlo, čí je ten chlapeček, co mi usínal v náručí. Holt nejsou blbí.“ nadechla jsem se, „bohužel teda.“  Lily mi podala zákusek. Povytáhla jsem obočí.
                „ Klidní nervy.“
                „Tak to abych si přidala.“ zažertovala jsem, ale hned ztichla, když se rozezněl zvoneček nad dveřmi. Lily ztuhla. Takže takhle se bude tvářit, až vejde Zayn do dveří, napadlo mě. Byla jsem ráda, že jsem v ruce držela vidličku, protože jsem ji mohla alespoň drtit. Nevím, co bych drtila jiného.
                „El?“ ozvalo se mi za zády, jeho překvapený, ale božský hlas. Téměř jsem zapomněla, jak krásně zní. Co to plácám, to přece nejde zapomenout. Pohledem jsem vyhledala Lily, která nakonec chtě nechtě musela se věnovat své práci a až pak jsem se otočila na něj. Na okamžik jsem se zarazila. Vypadal přesně, jak si jej pamatuju. Přece božsky.
                „Ahoj, Zayne.“ zamrkala jsem zmateně, už jsem ani nedoufala, že ze sebe dostanu slovo, natož dvě.  Nevěděla jsem, jak se chovat, zda jej obejmout, nabídnout jen místo někde v zadu u stolu, a nebo jít ven a popřípadě se projít. Zřejmě byl na tom stejně, protože mlčel a jen mě pozoroval.
                „Takže nechtěl by ses třeba ..“
                „A jak se vlastně ..“ řekli jsme oba najednou, až jsem se musela tomu usmát. Udělal totéž, ale jak správně pochopil, posadil se vedle mě na židli.
                „Promiň, mluv.“ Já bych ráda, ale teď jsem nevěděla, o čem. Být v jeho blízkosti, vědět o Dannym, ty dva roky bez něj.
                „Jak ses vlastně měl, celé ty dva roky?“ začala jsem se ptát jako naprostý debil na první otázku, co mě napadla. Na okamžik se zarazil.
                „Vlastně jsem se měl dost bídně, loni jsme měli ve státech turné a letos, vlastně teď, máme další.“ Ano, já vím, Sherlocku.
                „To musíte být hodně vytížení,“ poznamenala jsem jakoby nic. „A co osobní život? Našel sis nějakou dívku? Lily se jednou zmínila o nějaké blondýnce, hádám, že se jmenovala Petra.“
                „Perrie,“ opravil mě hned. Jen jsem na něj upřela svůj zrak.
                „To je jedno, nezajímá mě s kým se taháš,“ hned, co jsem vyslovila tuhle větu, jsem se zarazila. A to ze dvou důvodů. Za 1. lhala jsem, za 2. to, že řekl její jméno, znamenalo jen jedno. Lily měla pravdu, s tou dívkou.
                „Perrie je jen kamarádka, hodně mi pomáhala, když jsi odešla,“ řekl, „tedy, když ani kluci neměli čas,“ dodal honem.
                „Nepotřebuju vědět podrobnosti, Zayne.“ Zhluboka jsem se nadechla a zalitovala toho, že jsem se nechala přemluvit a přišla sem. „Ani jsem nečekala, že by sis nikoho nenašel.“
                „El, já jsem si ale nikoho nenašel,“ pohlédl na mě, „Co jsi odešla, jsme měli koncerty po celém území Ameriky jen proto, abych tě našel, dokonce jsem i psal na twitter, ale zbytečně.“
Chvíli jsem mlčela, no jo, znovu mi došla nějak slova.
                „Já jsem si jej zrušila, i telefonní číslo, mail, všechno. Nechtěla jsem mít nic společného s tebou nebo s kluky.“ Neodvážila jsem se mu podívat do očí. Tušila jsem, že bude mít ublížený obličej, proto jsem koukala všemožně, jen ne na něj. Znovu jsem mu však lhala, tedy ne tak úplně. Nechtěla jsem mít nic společného s tebou, a co potom můj Danny? Vždyť on je přece jeho, je mu podobný víc, než jsem si kdy myslela.
                „El,“ pohlédla jsem na něj. Když se naše oči střetly a já znovu koukala do těch jeho čokoládových očí, došla mi jedna důležitá věc.
                „Em, já se ..“ polkla jsem na sucho a zamrkala řasy, snad abych si dodala odvahy, která byla tatam, „já nemůžu, Zayne, promiň.“
Vstala jsem ze židle, ještě jednou jsem se zarazila na pár vteřin, zda dělám dobře, a utekla jsem. Ano, utekla. Utekla jsem jako malé dítě, co se leklo. Já se teda lekla.

Před cukrárnou se mi veškeré pocity prodraly na povrch a já pocítila něco, co jsem už pár let nemusela cítit. Z očí se mi začaly linout slané slzy, ale ani to mě nezastavilo. Rozeběhla jsem se směrem k parku, kde jsem měla potkat kluky a Dannyho. Byla jsem natolik pohlcena všemi myšlenkami a pocity, že jsem nezaregistrovala Zaynovo křičení mého jména za mnou, ani rychle se blížící se kroky. Až, když se mnou prudce trhl. Znovu jsem se dívala do jeho hrudníku, který byl v mém zorném poli zrovna. Jeho ruka spočinula na mé bradě. Nechtěla jsem, aby mě viděl plakat, proto jsem se snažila, aby se mu nepodařilo mi nadzvednout bradu – marně.
                „Proč pláčeš?“ semkla jsem víčka víc k sobě, skousla si ret. Tohle jsem podělala na plné čáře. „El, prosím, zlato, mluv se mnou.“ Zakroutila jsem záporně hlavou a pokusila se mu vysmeknout. Nepovolil.
                „Zayne, pusť mě, prosím, vrať se zpátky do Anglie a ..“ v půlce věty se mi zlomil hlas, znovu jsem pocítila další nával slz. Než jsem si je stačila setřít, udělal to za mě on.
                „Znovu tě už nenechám jít,“ zmateně jsem zaklonila hlavu, abych na něj líp viděla, „tedy ne, pokud mi neřekneš, že mě už nemiluješ a že mě už v životě nechceš vidět.“
V hlavě mi na malinkatý okamžik naběhla věta, kdy jsem mu odpověděla, že jej nemiluju a taky to, že už jej nechci nikdy v životě vidět, ale bylo to vážně to, co jsem cítila? Při pohledu do jeho očí, jsem se cítila znovu jako ta 19tiletá holka, co byla do něj bezhlavě zamilovaná, i po těch dvou letech, jsem jí stále byla, jen s rozdílem věku.
                „Eleno? Stačí mi říct těch pár slov a odejdu, jen je vyslov,“ dožadoval se odpovědi. Já však nebyla schopna říci ani hlásku.
                „Zayne, já ..“
                „Tady jsi, lásko.“
Oba dva jsme se otočili za hlasem, co mi zněl za zády. Ztuhla jsem, když jsem spatřila stát za námi Scotta, jakoby vyhrál celosvětový pohár. Za to já byla jako přikovaná a už vůbec jsem se neopovažovala pohlédnout na Zayna, stačilo mi, že jsem cítila, jak mi drtí ruku v pevném stisku.
                „Kdo je to?“ ozval se nakonec Zayn. Ve stejném momentě, to řekl i Scott.