Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 17 - El, musíš se s ním setkat

Nevrle jsem se otočila na budík u mé hlavy, zamžourala jsem očima, abych líp viděla na čas a posadila se. 6:00. Musím udělat Dannymu jídlo, než se vzbudí. Rychle jsem vběhla do koupelny, vyčistila si zuby, učesala se. V ložnici jsem se oblékla a ještě jsem cestou dolů zkontrolovala dětský pokoj. Malý spinkal jako andílek, nahnula jsem se přes postýlku a dala mu pusu na čelíčko, jen se zamrvil, ale dál spal, tak jsem šla dolů.

Asi po půl hodině jsem se vrátila, ale to už malý stál v postýlce a ručkama se držel za kraj. Usmála jsem se.
                „Kdopak se nám to probudil?“ Danny se zachichotal a natáhl ručky, hned jsem si jej vzala a šla s ním dolů. „Určitě už máme hlad, viď.“ Usmála jsem se, když se jen usmál. V kuchyni jsem se posadila i s ním a nabrala jídlo na lžíci a přiložila ji k jeho pusince, kterou otevřel, určitě měl hlad.
                „no vidíš, teď budeš silný chlapeček, když jsi to celé snědl, ale ten bordel, co jsme nadělali.“ Zasmála jsem se a vstala, talíř jsem dala do dřezu a vydala se zpátky nahoru do koupelny.
Napustila jsem mu vaničku, protože jsem si nedovolila jej koupat ještě ve vaně. Svlékla jsem mu jeho pyžámko ve tvaru bílého tygra a položila jej do vaničky. Levou rukou jsem mu přidržovala hlavu nad vodou a pravou jej umývala tak, abych mu neprskla mýdlo do očí.
Po koupeli nastala ta těžší část – oblečení. Samozřejmě, že se nechtěl nechat obléct, proto se snažil uprchnout po posteli, co nejdál. Vždy, když jsem si jej stáhla k sobě, začal se smát a už zase se dral pryč. Ještě, že má teprve rok a neumí běhat o závod, nevím, jak bych jej chytala.
Když už konečně byl oblečený v kalhotách, tričku a byl připravený ven, chytila jsem jej pod pažemi a vyzvedla nad hlavu. Odměnou mi byl jeho krásný smích, usmála jsem se.
                „Půjdeme ven, zajdeme se podívat do parku a pak za strýčky a tetičkami do cukrárny.“ Nevěděla jsem, zda mi rozumí, určitě ne vše, co mu řeknu, ale z jeho rozzářených očí, alespoň pochopil, že půjdeme ven.
Divila jsem se, že se nechal dát do kočárku, bez všelijakých okolků kolem. Upravila jsem mu to tak, aby seděl a mohl tak pozorovat vše kolem. Mám totiž pocit, že kdyby ležel a koukal jen na oblohu, za chvíli by křičel.
Ještě jsem zamkla byt a vydala se s ním na slíbené místo.

Celá cesta probíhala asi takhle. Uviděl ptáčka, začal mávat ručkama a křičet. Uviděl veverku, udělal totéž. Neprošli jsme kolem někoho, aniž by se snažil na ně promluvit. To teda nechápu, po kom tohle dítě bude. Já byla jako dítě zakřiknutá a určitě jsem se nepokoušela zdravit každého na potkání, což mi připomíná, že tohle dělat Louis. Nad tím jsem se musela usmát.
                „Tak jo, teď tě vytáhnu a zkusíme chodit, ano?“ mluvila jsem na něj, zatím co jsem si jej vytahovala do náruče. „No, někdo tě přece musí naučit chodit a mluvit, viď?“ usmála jsem se  na něj. Položila jsem jej na cestičku v parku a chytila jej za jeho ručky. Jeho prsty se mě pevněji chytly. Ještě si nebyl jistý sám sebou a myslím, že se i bál chodit v cizím prostředí. Doma stačilo, abych se otočila a už si to štrádoval všude možně.
                „Takže, teď uděláme krůček a uvidíš, jak ti to za chvilku půjde. Budeš tady utíkat jako sprintér.“ Usmála jsem se. Pevněji jsem jej chytila, aby mi náhodou nevyklouzl a začala jsem jej následovat, když se snažil dělat krůčky.

Ze začátku byl nejistý, jako vždy, ale stačilo, aby zjistil, že i když by padal, byla jsem schopná jej chytit dřív než by dopadl na zem a hned byl jistější. Milovala jsem ten pocit, kdy ví, že ať se stane cokoliv, ať udělá cokoliv, vždy tu pro něj budu. Na okamžik jsem se zamyslela, jaké by to bylo, kdyby tu teď s námi byl i Zayn. Určitě bych teď seděla na lavičce a pozorovala jej na mém místě, jak se spolu hrají a dovádějí v pískovišti. Ucítila jsem, jak mě něco táhne dopředu, honem jsem zakročila, a zvedla jej do vzduchu dřív, než dopadl na zem a usmála se.
                „Kdopak nám to tu zase chtěl hledat poklad? No kdopak?“ jeho oči byly plné strachu, jakmile však zjistil, že jej držím, zasmál se tomu, jen jsem zakroutila hlavou a zvedla jej nad hlavu. Zachichotal se, jak to dělávají miminka. „Tebe mi poslalo samo nebe, opravdu, že ano Danieli Harolde.“ Ach ano, dala jsem mu jméno Daniel po mém dědečkovi a prostřední jméno? Rozmýšlela jsem se mezi Niall a nebo Harry a nakonec zvítězil Harry. Stejně bude určitě jednou fanouškem Harryho Pottera, tak proč mu to neusnadnit.
                „Eleno?“ ozvalo se mi za zády sladký, andělský hlas, který jsem neslyšela přes dva roky, ale který bych poznala i o půlnoci. Zamrkala jsem zmateně a ztuhla na místě i s malým stále nad hlavou. „El, jsi to ty?“ a další, tentokrát chraplavý hlas. To snad ne. Buď mám halucinace a nebo ..

Pomalu, velmi pomalu jsem se otočila a přitiskla Dannyho na svou hruď. Nemám halucinace. Přede mnou stáli oni. Přesněji 2/5 z nejslavnější skupiny na světě, skupiny o které jsem už nikdy nechtěla slyšet.
                „El, proboha. My tě našli! Konečně jsme tě našli, vypadáš perfektně.“ Promluvil Harry. Niall na sebe taky nenechal dlouho čekat a hned se ujal slova.
                „Jsem rád, že se ti daří. Co vím, vždy jsi chtěla hlídat děti, a jak vidím, tak se ti to splnilo.“ Harry až teď zbystřil svůj pohled na dítě v mé náruči, ale jeho pohled byl jiný, než od Nialla. Niall si myslel, že jej jen hlídám, kdežto Harryho pohled byl zmatený. Podívala jsem se na Dannyho a pousmála se.
                „Jak jste mě našli?“ Niall se usmál.
                „To je teď jedno, musíme to dát vědět ostatním a pak ..“
                „Ne!“ vykřikla jsem až moc hlasitě, Danny sebou cukl, jak se lekl. „Ach, promiň broučku, já jsem nechtěla, šš, hlavně neplakej, ano?“ trochu jsem s ním pohoupala a víc si jej přivinula k tělu. Utišil se, když jsem si všimla, že si dal palec do pusy, usmála jsem se a položila jej do kočárku. Niall a Harry to celé sledovali mlčky, ale nespouštěli ze mě oči.
                „El?“ zvedla jsem oči od kočárku a Dannyho. Skousla jsem si spodní ret, nechtěla jsem jim to vysvětlovat. „To dítě nehlídáš, viď?“ pronesl Niall tiše. Nevěděla jsem, zda proto, aby náhodou nevyrušil usínajícího Dannyho a nebo, proto, že tušil pravdu, jen jí nechtěl nebo nemohl uvěřit. Otočila jsem se na oba.
                „Ne,“ pronesla jsem nakonec, ani nevím, kde jsem sebrala odvahu promluvit. „Danny je mé dítě, můj syn.“ Oba si vyměnily pohledy, jen jsem čekala na tu základní a nejdůležitější otázku.
                „A otec?“ pohlédla jsem na Harryho, pak na malého, který už spinkal. „Oh my god.“ Prsty jsem si vjela do vlasů a prohrábla je, nezmohla jsem se jim to vyvrátit, ale ani potvrdit. Posadila jsem se na lavičku, hned vedle mě si sedl Niall a objal mě rukou kolem ramen.
                „Proč jsi nezavolala, on by se o vás postaral, hledal vás od momentu, kdy jste odjeli.“ Harry chvíli stál, pak si klekl přede mne a nakonec uchopil mé ruce do jeho. Ty ruce, které jsem doteď probodávala pohledem.
                „Niall má pravdu. Zayn bude nadšený z toho, že má syna a že jsme tě našli.“ Zvedla jsem zrak od svých rukou a pohlédla na něj. Na okamžik se v Harryho očích mihla nejistota. „Musíš mu to říct.“
                „Já nemusím vůbec nic, Harry.“ Vysmekla jsem mu své ruce a i Niallovu ruku ze svého ramene. „Dva roky jsem to zvládala bez něj, Danny nepotřeboval tátu tehdy, nemusí ho mít ani teď.“ Pronesla jsem tu největší lež, za celý můj dosavadní život. Harry si zlostně přeměřil Nialla a pak mě. Polkla jsem, tohle nebude dobré.
                „Tomuhle sama nevěříš. Vím, že se k tobě choval zle, ale tohle je něco, co byste měli řešit spolu a ne, sama.“
                „Ale já za ním nechci jít.“ Pohlédla jsem na oba.
                „A to proč sakra?“ rozhodil rukama už Niall, který mi moc na klidu taky nepřidával.
                „Protože to bude vypadat, že chci jen jeho slávu a peníze. Copak vy nevíte, jaké fanynky jsou? Chtějí vás jen pro sebe, a když se tu objevím já s Danny, bude to neuvěřitelná katastrofa. Slíbila jsem si, že se nenechám už nikdy víc šikanovat a už vůbec nedovolím, aby se nějak ublížilo Danielovi Harrymu. To prostě nedovolím.“ Harry se zarazil, když mu konečně doputovalo až k mozku prostřední jméno Dannyho, usmál se.
                „Daniel Harry, jo?“ pousmála jsem se.
                „Vlastně bylo dost možné, že to bude Daniel Niall, ale nakonec jsi vyhrál.“ Niall se rozzářil.
                „Tak další dítě bude po mě, že ano? Prosím prosím.“ Usmála jsem se, ale pak znovu zvážněla.
                „El, musíš se s ním setkat. Slíbíme ti, že mu o Dannym neřekneme, ale aspoň se s ním setkej.“ Zaprosili oba dva. Vlastně setkat bych se s ním mohla, vždyť co se může stát. Najednou Niallovi začal zvonit telefon, vytáhl si jej z kapsy a pohlédl na displej, kdo mu volá. Stačil jeden pohled a věděla jsem, kdo byl dotyčný, co mu volal. Niall to zvedl.
                „Ano, Zayne?“

---------------------------

Tak se hlásím s dalším dílem, nebo-li s 17ctým. Už jsem sem nacpala kluky, protože se mi sem hodili, ale nepočítejte s žádnou pohádkou, kdy se setká Elena a Zayn, udobří se a budou žít jako spořádaná rodinka, to ani omylem. Obávám se, že se mi tenhle příběh trošinku víc protáhne, takže  mi zanechte komentáře, abych věděla, co dělám špatně, protože bych byla ráda, kdyby to někdo stále četl, ať to nepíšu zbytečně ..:))
 P.S.: .love youu ..Lucy <3