Even Angel Face Has Dark Side (Czech Story)

Chapter 6 - Zítra si to zopakujeme

„Neříkala jsi před chvílí, že jsi tam byla sama?!“ zazněl mi u ucha jeho rozzlobený hlas. Pootevřela jsem pusu, ale i hned ji zavřela, když mi volnou rukou prudce chytil za bradu. „Nejen, že se taháš s nějakým dalším, ty mi budeš ještě i lhát do očí.“

Zamrkala jsem. Hlavně se nerozbreč, Eleno, hlavně se nerozbreč, radil mi můj vnitřní hlas.

                „Já se ale s nikým netahám, on  je ..au.“ sykla jsem, když mi nehty zaryl znovu do pokožky. „On je jen můj kamarád z dětství.“ dopověděla jsem svou původní myšlenku na hlas.

                „Jistě a já jsem Santa Claus.“ Zmateně jsem si jej měřila, když mi pustil ruce a začal si rozepínat pásek u kalhot. Pomalým tempem, aby mi náhodou nic neuniklo. Vyžíval se v tom.

                „Zayne,“ polkla jsem na sucho. „Co to .. co to děláš?“  v hlavě se mi rodily dva scénáře: 1. Dostanu řemenem, což by bylo poprvé a i naposledy. A 2., že mě donutí, abych s ním spala.

Nevím, co by bylo lepší, zda první možnost, nebo druhá, ale věděla jsem, že Zayn si stejně vybere podle sebe.

Ani nevím, proč jsem se nepokusila utéct, když byl zaneprázdněný svým páskem, asi jsem jen doufala, že v něm je něco dobrého, co ho zastaví, nebylo. 

Jakmile se mu podařilo rozepnout si pásek, jeho kalhoty z jeho boků sjely. V mžiku si mě přitáhl zase blíž. Hlavou mi proletěla myšlenka, jak jsme byli spolu, dobrovolně. Bylo to tak ..božské.

                „Zayne, prosím. Já vím, že jsi naštvaný, ale nedělej to, Zayne já jsem se Stefanem nikdy nic ..“

                „Ššš.“ Zamrkala jsem, když mi dal ukazováček na rty. Moc dobře viděl, jak mi po tváři sjela první slza a určitě ne poslední za celou dnešní noc. Ignoroval to, jak jen mohl. „Když můžeš dávat jiným, taky mám nárok. Vydržuju si tě tu už jakou dobu a pokaždé ses mi bránila, za to jak to vypadá, jiným dáváš dobrovolně.“

                „Ty jsi tak ..“zmlkla jsem. Co bych mu měla říct? Všechno, co bych řekla by jej akorát víc rozzuřilo, už takhle to bylo peklo. Jeho oči se znovu zúžily, znovu mi chytl tvář tak, abych mu hleděla do očí.

                „Jsem tak, co?! Dořekni to, Eleno.“ procedil výhružně, až mi naskočila husí kůže. Pokusila jsem se mu vytrhnout, tak abych dokázala alespoň zakroutit hlavou, ale jediného, čeho sem dosáhla byly nehty v mém boku. Vykřikla jsem bolestí a jakoby to nestačilo, ještě mi do očí znovu vytryskly slzy.

                „Nenávidím tě, Maliku!“ vykřikla jsem, dřív než jsem použila mozek. Zamrkala jsem, já to vážně řekla. Nahlas. Zaynovy rysy se na okamžik změnily na něco neurčitého, ale o pár sekund později byl zase ten starý Malik. 

                „Jenže to ti je houby platné, kočko.“ Stočila jsem hlavu na stranu, když mi vrchní stranou ruky přejel po obličeji – něžně. „Jsi moje, a dokud ti neřeknu jinak, budeš mě poslouchat, ať už se ti to líbí nebo ne. Jednou děvka, pořád děvka.“ Zamračil se, když jsem neodpovídala, to jsem cítila a ani jsem se nemusela mu podívat do obličeje. Jedním trhnutím mi strhl ručník, který stejně už držel jen tak tak. Zhluboka jsem se nadechla.

Nesnášela jsem ten pocit bezbrannosti, když jsem byla před ním jen tak, jak mě pán bůh stvořil a už vůbec ne, když vypadal takhle.

Ještě před pár měsíci bych mu, jak se říká, sama roztáhla nohy a nemusel by ani o to prosit. Zamilovala jsem se do jeho očí už od prvního okamžiku, kdy sem jej potkala v baru. V tom prokletém baru, kde se můj život změnil od základu. První měsíc to byla pohádka. Přesně to, co od života dívka chce, i od svého přítele. Dokázala jsem si živě představit žít s ním po zbytek mého života, ale teď?

  Mohla bych to svalit na alkohol, kterým byl cítit, ale neměl ho v sobě zase tolik, aby nevěděl, co dělá. Tohle byla jednoduše jeho pravá tvář. 

Jeho ruce dopadly na mé boky, cítila jsem, jak se přiblížil svým údem až k mému klínu.

                „Zayne, já tě jen tak ..“ polkla jsem. Ucítila jsem, jak začínám přibírat na červené barvě na tváři. „jsem na tě moc úzká.“ Jeho koutky pomalu, ale jistě vystřelily do něčeho, co mi jen stěží připomínalo úsměv a najednou jsem pocítila prudkou bolest v mém klíně a v podbřišku. Do očí se mi nahrnuly slzy, přes které jsem skoro neviděla, jaká to byla bolest. Nepočkal, až si na něj přece jen trošinku zvyknu, v tomhle momentě nešlo o moje potěšení, ale o jeho. Nebyla jsem si ani jista zda někdy šlo o mé potěšení.   Zaynovi na ničem z toho nezáleželo, začal přirážet silněji a silněji. Ignoroval fakt, že pod ním ležím jako hadrová panenka, bez života, bez sebemenší známky vzdoru. Říkala jsem si, že když budu hodná a nebudu jej provokovat zbytečným vzdorem, který bych stejně nevyhrála, tak si tohle odbudu a bude klid. Mé tělo si to odbude, ale můj psychický stav? O to se už nikdo nestaral.

                „Bože, jsi tak uzoučká.“ Zavrčel mi u ucha, ale ani to jej nedonutilo přestat, nebo alespoň zpomalit. Jeho poslední pohyb ve mně byl nejbolestivější a nejrychlejší, co doposud udělal.  Ucítila jsem, jak mě jeho tekutina naplnila, doprovázena jeho vlastním výkřikem a s jeho nehty v mých bocích. Hrudník se mi zvedal jako bych běžela ten nejdůležitější maratón, i když jsem se přihlásila na něj nedobrovolně. On sám se svalil na mou hruď, vydýchával, to co zrovna udělal. Cítila jsem jeho tlukot srdce na mým hrudníku. Nechápala jsem, jak někdo se srdcem na pravém místě může být takhle krutý, nelidský. Co se v něm, proboha, zlomilo? A kdy?

 Natáhl si své kalhoty zpátky, zapnul pásek, zip a nahnul se nade mně. Jeho rty se přisály na mé, tvrdě, bez jakéhokoliv citu. Pokusil se, abych spolupracovala, když jsem však nadále ležela jako tělo bez života, skousl mi spodní ret. Ucítila jsem hořkou tekutinu, kterou mi utřel palcem.

                „Zítra si to zopakujeme. Tě odnaučím, abys chodila za jinýma.“ Zachroptěl, načež mě nechal dál ležet v posteli ve stejné poloze, ve které jsem byla po celou dobu, poslední, co jsem slyšela, bylo prásknutí dveří a vzdalující se kroky. To bylo předtím, než jsem se schoulila do klubíčka a naplno se konečně rozbrečela.