Vzpomene si vůbec? (Harry Styles)

1.

*Lucy*
,,Už se probouzí!'' uslyšela jsem nějaké hlasy a pomalu začala otevírat oči.

,,Lucy, zlatíčko!" řekla mi postarší paní se slzami v očích. Asi moje mamka.

,,Kdo jste?" zeptala jsem se. Paní na mě koukla a rozbrečela se.

,,Ty si vážně nevzpomínáš? Jsem tvoje matka a tohle je tvůj otec" odpověděla a ukázala na staršího pana.

,,Promiňte, ale vážně si nevzpomínám. Je mi to líto."

,,Dobře." ozval se otec a odešel s mamkou pryč. Zůstala jsem v nemocničním pokoji sama. Úplně sama.

,,Slečno Lucy? Jste vzhůru?'' uslyšela jsem další hlas. Chtěla jsem spát, bylo toho na mě už moc. Ale otevřela jsem oči.

,,Dobré odpoledne, slečno Lucy. Jsem váš ošetřující lékař pan Graff. Jak jste se vyspala?'' dal mi otázku a já si hluboce vzdychla.

,,Nebylo to nejhorší, pane Graffe,'' odpověděla jsem mu a chvíli mlčela, ,,proč si nemohu vzpomenout? Co se mi vlastně stalo? A co dělám v nemocnici?'' položila jsem mu několik otázek a čekala na odpovědi.

,,Nějak moc otázek najednou, nemyslíte?'' zasmál se, ,,měla jste silný otřes mozku. Stalo se vám to při softbale, když jste ho hráli ve škole. Zachránil vás váš přítel Harry. Vzpomínáte si? Aspoň trošku?'' podíval se na mě a já si zkusila vzpomenout. Harry...Harry... to mi nic neříká.

,,Bohužel ne. Za jak dlouho si vzpomenu? Chci, aby to bylo jako dřív.'' řekla jsem mezi vzlyky, bylo mi strašně líto, že si nemůžu vzpomenout.

,,Neplačte. Bude to dobrý, brzo si vzpomenete, nebojte se!'' utěšoval mě doktor Graff. Pak se na mě usmál a odešel pryč. Byla jsem zase sama na pokoji.

Bylo odpoledne, ale i tak se mi chtělo spát. Pomalu jsem zase usínala.

Byl večer. Zrovna jsem se probudila. Měla jsem skleněné dveře, přes které jsem viděla nějakou vysokou postavu, jak jde ke mně do pokoje.

Ten někdo vzal za kliku a naše oči se střetly.

,,Lucy?'' promluvil na mě vysoký kluk. Měl hnědé vlasy s kudrlinkami, jasně zelené oči a nádhernou postavu. Kdo to je? Ten Harry, jak mi o něm říkal pan Graff?

,,Kdo jsi? Tebe ještě neznám,'' oslovila jsem ho. On se ke mně posadil, vzal mi ruku a začal mi ji hladit.

,,Ty si nevzpomínáš? Já jsem Harry Styles, tvůj přítel,'' usmál se na mě.

,,Promiň, ale nevzpomínám. Nevzpomínám si na nic. Na tebe, své rodiče, kamarády ani nic dalšího. Promiň,'' řekla jsem mu smutně. On se na mě podíval smutným výrazem. Jeho úsměv zmizel.

,,To nevadí. Určitě si vzpomeneš, neboj budu tu s tebou,'' pohladil mě.

Budu tu s tebou. Ta slova mi zněla v hlavě. Vždyť já si ho ani nepamatuji. Co když si nevzpomenu?

___________________________________
První díl mého nového příběhu. Snad se aspoň trochu líbí ☺
×× Vall