Vzpomene si vůbec? (Harry Styles)

30.

*Lucy*

Vystoupila jsem z letadla, které přistálo. Bála jsem se, že uvidím Harryho. Bála jsem se, že se setkáme. Bála jsem se, že si vzpomenu.
Za tento školní rok se toho stalo tak moc. Už ani nevím, jestli je Adell a miminko v pořádku, jestli na mě Ronnie a Teres myslí, jestli se mnou vůbec počítají a jestli se se mnou chtějí vůbec bavit. Nejradši bych zůstala třeba v Paříži nebo někde jinde, ale nechci se vrátit zpět do mého města. Nechci. Život mě tolikrát kopl do zad, tolikrát mě složil. Divím se, že jsem něco vůbec ustála.

,,Hledáte někoho, slečno?'' oslovila mě delegátorka.

Usmála jsem se. ,,Pardon, já jsem se zamyslela. Děkuji, jste moc milá, ale vím, kde na mě čekají.''

,,V pořádku, to je má práce,'' usmála se na zpět.

Nasedla jsem do autobusu, který byl plný. Posadila jsem se až na úplně zadní místo. Nikoho tu neznám, ale třeba se seznámím. Pokoj mám sama, ale snad to bude dobré. Věřím, že se mi v Francii bude líbit.
Autobus se rozjel, má zastávka je až úplně poslední, takže se nebojím, že bych vystoupila špatně. Na chvíli zavřu oči a představuji si, jaké by to bylo, kdybych nedostala míčkem do hlavy, a všechno se nezačalo kazit. Nedozvěděla bych se věci, které jsem si o sobě nemyslela.
Možná by to bylo fajn, ale zase by mi to nic nedalo. Nejela bych na celé prázdniny pryč z jistého důvodu.

,,Konečně postel!" otevřela jsem pokojové dveře, a hned si lehla na postel.
Převzetí karty bylo rychlé, byla jsem mezi prvními.

,,Mohla bych jít spát," řeknu si pro sebe. Udělám rychlou večerní hygienu, převléknu se a zalehnu do postele.

Harry: Lucy? Komunikuj se mnou.

Lucy: Co chceš?

,,Že jsem se vůbec na ten facebook dívala," zamumlám. Přemýšlím nad Harrym, už zase ale nedokážu myslet na nic jiného. Za chvíli už skončí prázdniny a já budu ve třídě s ním, a dalšími.
Uvědomím si, že bych mohla napsat Daisy,že jsem v pořádku. Vezmu ještě rychle mobil, napíšu jí rychlou zprávu. Nečekám ani na odpověď. Už chci spát.

*Harry*
,,Tady je to tak krásné, Harry. Děkuji za tu možnost tu být," rozplývá se mamka. Jen se usměji.

,,Děkovala jsi mi tolikrát, mami," řeknu. Jsem rád, že je šťastná, že mohu alespoň někoho udělat šťastným. Moji nějmilovanější mamku.

,,Co máme zítra v plánu?" zeptá se mě mamka.

,,Nevím, možná bychom mohli hned navštívit Eiffelovku. Co ty na to?" sdělím jí.

,,To by bylo super, vždycky jsem chtěla vidět Eiffelovku. Asi si to nepamatuješ, to jsi byl hodně malý, ale tvůj otec mně i tobě slíbil, že nás jednou vezme do Paříže. Nevyšlo to. Až teď ani nevíš, jak jsem šťastná!" obejme mě. Je mi jí trochu líto, co si všechno musela prožít s mým otcem. Nechápu, jak dlouho s ním mohla vydržet.
Rodiče by se měli milovat, protože mi dali život, ale potom, co otec udělal mé mamce, ho nemám rád.

,,Mami, nemluv už o něm. Nestojí za to," usměje se.

,,Dobře, já jen-"

,,Nekaž nám jím výlet," skočím mamce do řeči.

**
,,Mami, pospěš si!" zakřičel jsem na mamku, která se v koupelně ještě pořád upravovala. No jo, ženský.

,,Vždyť už jdu," zamumlá si pro sebe, ale stejně jsem to slyšel.

,,Nejdeme na diskotéku, pojď už," řeknu trochu naštvaně, nebaví mě už čekat.

,,Máme nějakého průvodce?" zeptá se mě mamka, když vyjdeme z hotelu. Zakroutím hlavou, že ne. Musíme si prostě poradit sami.

,,Hledal jsem si to na interentu. Jsme kousek od Eiffelovky, takže nebudeme muset nikam daleko, což je fajn. Tak pojď, bude tam určitě moc lidí," popoženu trochu mamku. Jen zakroutí očima.

Vzal jsem do ruky telefon a odepsal Lucy. Neignoruje mě, to je dobře.

Lucy: Co chceš?

Harry: Tebe.

Ani nevím, proč jsem to napsal. Vlastně chci ji pořád zpátky, ale vím, že už to nebude takové, jaké bývalo.

,,Už jsme tady?" zeptá se mě mamka po kratší cestě.

,,Jo, už je vidět Eiffelovka," ukážu prstem do dálky, kde je vidět asi nejslavnější památka v Paříži.

,,Musíme si tam udělat fotku, hned několik, když už jsme tady!" nadšeně hlásí mamka. Zakroutím očima. Nikdy jsem na focení moc nebyl. Ano, krásné vzpomínky, ale radši jsem, když někoho mohu fotit já, než někdo mě. Můj obličej to na fotkách všechno kazí.

,,Vyfotím já tebe, ale ty mě nemusíš," odpovím mamce konečně.

,,Dobře, dobře. Jak chceš," přijde mi, že mluví trochu smutně.

,,Tak můžu?" ptám se už po několikáté mamky, která pózuje na fotkách, které fotím. Kývne na mě a já zmáčknou tlačítko na mém mobilu.

,,Počkej, až ta slečna přejde," ukáže mamka na slečnu, která jde za ní. Zadívám se na ni. To je Lucy! Cože? To není možné. Mobil strčím do kapsy a běžím za ni.

,,Lucy?" oslovím ji. Otočí se a podívá se na mě. Ona je poslední, koho bych tu čekal. ,,Co tady děláš?"