Vzpomene si vůbec? (Harry Styles)

24.

*Lucy*
Začnu brečet, nemohu uvěřit tomu, že mě nevzali. Já tomu tak věřila! Byla to vlastně moje jediná šance, jak vypadnout z mojí školy.
,,Všechno je úplně na nic!" zavřu za sebou dveře, hodím ten blbej dopis na stůl a slzy se mi zase spustí. Já na tu školu ale chci, potřebuju vypadnout. Potřebuju pryč!
Když to nevyšlo takhle, tak proč nebýt pryč alespoň na ty prázdniny. Že bych jela na celé prázdniny pryč?
Vezmu telefon a vytočím  číslo na mamku. 

,,Mami?"

,,Ano, zlato? Ty nejsi ve škole?"

,,Ne, mami. Nevzali mě a já jsem se tak těšila, je to na nic."

,,Lucy, to je mi moc líto, budu se snažit přijít, co nejdříve."

,,To je v pořádku. Jen... chtěla jsem ti to říct."

,,Lucy, nebuď smutná. Je mi to moc líto, ale opravdu přijedu co nejdříve!''

Když s mamkou domluvím, hodím mobil na postel, utřu slzy a uklidním se. Samozřejmě mě strašně štve, že mě nevzali, ale jelikož se blíží poslední dva týdny školy, za chvíli jsou prázdniny a já hned den po vysvědčení poletím pryč.  Poletím sama pryč alespoň na ty dva měsíce, abych se vzpamatovala a pročistila si hlavu. 
,,Měla bych se už konečně vzpamatovat,'' snažím se o vlastní povzbuzení sama sebe. 

,,Lucy, mně je tak moc líto, že tě nevzali,'' snaží se mě povzbudit rodiče. Jen se na ně falešně usměji, nemám moc náladu se s nimi o tom bavit.

,,Já se tak těším na prázdniny,'' rodiče zbystří a čekají, co ze mě vypadne, ,,hned po vysvědčení poletím do New Yorku a pak do Francie, potřebuji alespoň na ty dva měsíce vypadnout.''

,,To ti zakazovat nemůžeme, jsi plnoletá,'' mamka se snaží usmát, ale v jejim úsměvu je trochu strach. ,,Dělej, jak myslíš.''

,,Tati? Jaký máš na to názor ty? Můžu?'' názor taťky mě zajímá, i když vím, že stejně odletím. 

,,Moc se mi to nelíbí, ale naprosto to chápu. Jak říkala maminka, zakazovat ti to nemůžeme,'' zopakuje slova mamky.

,,Děkuju, za všechno, že mě máte rádi takovou jaká jsem. Jsou se mnou akorát samé problémy tenhle rok,'' tiše a upřímně řeknu.

**

,,Tak se tam opatruj! Hned jak doletíš, zavolej nám a...,'' přeruším mamku, která mě ta slova říká pořád a pořád do kola. 

,,Ano, mami, neboj se. Říkala jsi mi to nejméně tisíckrát, už to umím nazpaměť,'' pokusím se o vtip. ,,Hned jak doletím, zavolám a budu vám volat každý den a nebo obden.''

,,Měj se krásně, dávej na sebe pozor. Milujeme tě,'' obejme mě taťka a vlepí mi polibek do vlasů. Mamka se pak přidá a oba mě tam málem umačkají.

,,Děkuju, taky vás miluju,'' naposledy se s nimi rozloučím a pomalu jdu k letadlu. Za poslední týdny se toho hodně změnilo. Vysvědčení proběhlo v pořádku, měla jsem vyznamenání, což jsem čekala a samozřejmě mě to potěšilo. To, že mě nevzali na školu mě už tolik nevadilo, pořád mě to štvalo, ale ne tolik a nikomu jsem o tom ani neřekla. S holkami už jsem se skoro nevídala, řekla bych, že už jsme si neměly nic moc říct, bylo to určitě mým chováním, ale myslím, že to chápou. Vlastně všichni, co jsem chtěla mi dali pokoj, hlavně Harry. 

Hned jak jsme dostali vysvědčení jsem běžela domů, dobalila poslední věci a rodiče mě odvezli na letiště, byla jsem rozhodnutá hned po oznámení, ze školy, na kterou jsem se hlásila. Potřebuji vypadnout a teď stojím skoro u letadla, v hlavně mám zase mé každodenní myšlenky a poletím úplně sama do New Yorku a poté do Paříže, do které se těším opravdu moc.