Vzpomene si vůbec? (Harry Styles)

31.

*Lucy*

Ráno se probudím celá rozlámaná. Myslela jsem si, že postel je pohodlná, ale není. Zívnu rozespale.

,,Co budu mít dneska v plánu?'' zeptám se sama sebe. Vůbec nevím, možná bych se mohla projít k Eiffelovce, ale zrovna tuhle památku si chci vychutnat nejvíce. Nejkrásnější památka Paříže pro mě.

Vstanu z postele, podívám se na mobil - moje každodenní rutina. Na sociálních sítích stejně není nic nového. Někdy si říkám, že si všechny zruším, ale přišla bych o kontakty se svými přáteli, s kterými si píši přes internet.
Venku je moc krásné počasí, a jako outfit zvolím riflové kraťasy s bílým topem. Hned po zvolení outfitu, jdu do koupelny, kde si vyčistím zuby, trochu se namaluji a udělám si vysoký culík poté vyjdu z pokoje a jdu dolů na snídani.

,,Dobré ráno,'' pozdravím zaměstnance v hotelu, kteří stojí u vchodu do jídelny. Oni mi odpoví.

Sednu si na volné místo s táckem plným jídla. K snídani mám crossiant, ovoce a zeleninu, palačinky a teplý čaj. Miluji velké snídaně a ráda si je dopřávám, když můžu. 

Na pokoj přijdu po hodině od snídaně, která byla strašně dobrá. Nakonec si převléknu triko, ještě si nasadím kšiltovku, proti sluníčku a jdu ven. Mám chuť se projít a vyčistit si hlavu, pořád to stejné. Pořád ty stejné myšlenky. 
Rozhodnu se, že půjdu kolem Eiffelovky. Nechci se u ní teď fotit, na to chci mít jiný den, ale jen ji vidět z dálky a projít kolem ní. Zaplatím si ještě data, abych je mohla používat i ve Francii, bez dat bych byla asi ztracená s mojí orientací. 

Procházím kolem Eiffelovky se sluchátky v uších. Hodně lidí se u ní fotí, nechci nikomu zaclánět a tak rychle kolem nich proběhnu. Zrovna mi hraje písnička Nightingale, kterou mám moc ráda. Tolik vzpomínek v ní je.

,,Lucy?!'' osloví mě klučičí hlas a já hned poznám, kdo to na mě mluví. Otočím se a zadívám se na něj. ,,Co tady děláš?''

Pozoruji ho a neodpovídám mu na otázku. Mám chuť utéct a už ho nevidět. Nechci ho vidět!

,,Jsem tady na prázdninách,'' odpovím.

,,Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě vidím, Lucy. Jsi nějaká bledá, co se děje?'' naléhá na mě. Už zase na mě mluví. Nemám náladu se s ním bavit. Nemám náladu se bavit s klukem. Přijde mi, jako bych už neměla city. 

,,Víš, co, nech mě, jo?'' zmohu se na slova. Chci odejít, ale nohy mě nechtějí poslouchat. Cítím, jak padám k zemi. Cítím, jak mnou projela kulka. Co se to zase děje?! Pomalu se mi zavírají oči a já nevím, co se kde děje. Slyším jen křik lidí, vystrašený křik lidí.

*Harry*

,,Lucy, néé!!'' zakřičím. Zase mi odchází. Nevím, co se to děje. Lidí běhají, jsou vystrašení a křičí. Rozhlédnu se a hledám mamku, jak za mnou běží.

,,Harry, pospěš si, jsou tady nějací dva chlapi a střílí tady po lidech. Pospěš si, musíme jet pryč,'' vzlyká.

,,Mami, já nemůžu, Lucy postřelili a já ji potřebuji dostat do bezpečí. Ona bude zase v nemocnici. Mami, já se o ni tak moc bojím,'' cítím, že mi tečou slzy po očích. Nebrečím na veřejnosti, ale teď to nemohu zadržet.

,,Tak ale honem, vezmi ji do náruče. Seženu taxík a pojedeme někam do nemocnice,'' jen na ni kývnu. Sbírám ze země nehybné tělo. Vidím, že krvácí, docela dost. Musím ji nějak zachránit! Je lehká jako pírko, byla vždycky tak hubená, lehká a krásná.