Vzpomene si vůbec? (Harry Styles)

29.

*Lucy*
,,Dáš si nějaký alkohol nebo vodu?" zakřičí na mě Daisy. Odpovím, že vodu. Nikdy jsem moc nepila, nechutná mi to.

Po chvíli přijde i s Jamesem. Oba dva jsou zase vysmátí.

,,Čemu se smějete?" zeptám se.

,,Ale... James mi vyprávěl další z jeho trapasů, to by ses pobavila taky," odpoví a zase se rozesměje.

,,Aha," zamumlám a podívám se na Jamese. Dívá se na mě taky, nakonec uhnu pohledem. Není mi moc příjemné, když na mě tak civí.

,,Co vy dva?" Daisy a její vtípky.

,,Ehm... počkej, přemýšlím," snažím se být vtipná, ,,nic?"

,,Jsi blázínek. S takovým kocourem bych se začala bavit hned,'' nechápavě se na ni koukám. James vyprskne smíchy. Bože. Čemu se zase smějí?

,,Půjdu se projít," skočím jim do smíchu. Daisy jen přikývne a na Jamese se radši ani nekouknu.

,,Lucy? Počkej, prosím,'' uslyším za sebou nový, ale známý hlas. James.

,,Ehm... Jamesi? Co tady děláš?'' udiveně se ho zeptám. Překvapilo mě, že jde za mnou.

,,Mám takový divný pocit. Teda měl jsem, promiň, když jsi odcházela,'' oznámí mi. Nechápu to. Jaký divný pocit?

,,Nechápu. Jamesi, promiň, ale já jsem se šla projít, dovolíš?'' rychle mu řeknu. Přijde mi vlezlý? Já nevím, ale mám z něj docela divný pocit.

,,Počkej, půjdu s tebou,'' ano, už mi přijde vlezlý. Vadí mi to. A k tomu mě ještě obejme.

Zamyslím se. ,,Jamesi, já chci být sama. Nezlob se!'' vytrhnu se mu z objetí a utíkám pryč. Vadí mi, že mě objal. Měla jsem, teda pořád mám z toho husí kůži. Líbil se mi, na začátku, když jsem ho viděla. Přišel za mnou ale, jemu to sice tak asi nepřišlo, ale přišel mi dotěrný a vadilo mi i jeho objetí. Pořád mám divné pocity. Nechci, aby se opakovalo to, co před pár měsíci.

,,Cos udělala Jamesovi?!'' vyštěkne na mě Daisy po tom, co se vrátím na pokoj.

,,Já? Nic,'' klidně odpovím. Daisy neví, proč se s nikým nechci moc seznamovat, proč se nerada bavím o mužích...

,,Přišel smutný! Sakra, Lucy, je to můj nejlepší kamarád. Líbíš se mu, tos to neviděla?!'' zvýší hlas. Vlastně, doufala jsem, že bych se mu mohla líbit, ale nechci vztah, já... bojím se.

,,Daisy, prosím, nemluvme o tom. Je to pro mne dost těžké téma,'' smutně řeknu. Cítím, jak se mi do očí hrnou slané kapky, ale nakonec je z očí nepustím.

,,Lucy, ale...,'' skočím jí do řeči.

,,Už nic neříkej! Prostě o tom nechci mluvit. Tečka! Stačí?!'' nevydržím a rozkřiknu se na kamarádku. Nahlas si vzdychne a jde do koupelny. To jsem to asi zase vyvedla. Kdybych jí všechno řekla, pochopila by to, ale já nechci říkat svá trápení na počkání. Je to pro mě moc těžké o tom mluvit. Je mi ze sebe špatně.

**
,,Lucy, i když jsme se nepohodly, budeš mi moc chybět! Určitě se někdy musíme navštívit. Mám tě moc ráda, Francii si užij a dávej na sebe pozor!'' obejme mě nakonec Daisy. Udobřily jsme se, Daisy jsem ale neřekla o mých trápeních. Nechtěla jsem.
Teď už je den mého odletu do Francie. Tak moc se těším! Hlavně doufám, že nepotkám Harryho. Nerada bych ho potkala. Ani ho nechci potkat. Prosím!

,,Daisy, budeš mi moc chybět. Dám vědět, až přiletím,'' naposledy ji obejmu a nastupuji do letadla. New York byl opravdu moc krásný. Po naší hádce s kamarádkou jsme si udělaly výlet po New Yorku. Tolik krásných památek jsem viděla. New York je rušné město, ale moc krásné. Určitě bych se sem někdy chtěla ještě vrátit.

*Harry*
,,Harry, jsi v pohodě?'' zeptá se mě mamka v letadle. Už sedíme v letadle a čekáme akorát na odlet. Je mi docela špatně. Létání není má vášeň.

,,V pohodě, zatím,'' zamumlám a pokusím se o úsměv, který mi zase zmizí.

,,Dobře, ale kdyby něco, řekni mi to!'' pohrozí mamka. Jen kývnu. Snažím se zavřít oči a usnout. Přemýšlím o Lucy, jak se má, co vůbec dělá a jestli je v pořádku. Mám prostě hrozně divný pocit, jakoby se jí mělo něco stát. Dlouho jsem ji neviděl doma. Nevím, kde je. Nevím, co s ní je. Dlouho jsem si s ní nepsal.
Otevřu oči, vyndám telefon z kapsy, najedu na messenger a napíši jí. Online není. Doufám, že mi odepíše.

Harry: Lucy, jsi v pořádku?

Mobil zamknu a ještě nastavím Letový režim. Doufám, že let nebude dlouhý, kdyby ano, tak se budu snažit, co nejdéle spát. Dívat se z okna je sice moc krásné, vidět ty mraky, ale není to nic, co bych neviděl skoro každý den na fotkách. Strašně lidí si to fotí. Neříkám, že jsem výjimka, ale ty fotky nikam nedávám. Nepotřebuji se chlubit, že někam letím, ještě k tomu, když létání nemám moc rád.

Lucy: Harry, jsem, neboj se. Proč se o mě pořád zajímáš?! :(

Odepsala. Jsem tak šťastný. Rychle zobrazím a napíši ji odpověď. Kéž bychom se potkali ve Francii. Kéž by si pamatovala, jak jsme tam spolu byli.

Harry: Mám divný pocit, Lucy. Letíme do Francie. Nesnáším létání, pamatuješ?

Lucy: Nepamatuji. Taky právě sedím v letadle. Ty vlastně letíš do Francie, aha. Psal jsi mi to už :)

Harry: Jo, letím. S mamkou. Kdepak jsi ty?

Lucy: To ti nemohu napsat. Omlouvám se.

Harry: Proč?

Lucy: Protože.

Harry: Lucy, bože, co ti to udělá?

Lucy: Prostě ne! Nechápu, proč vždycky, když mi napíšeš, tak po chvilce mám špatnou náladu. Radši končím!

Když si spolu píšeme, tak má špatnou náladu?! To jsem přece nechtěl. Nechci. Ach jo, všechno kazím. Proč mi ale nechce napsat, kam letí? Že by taky do Francie? Ne, to určitě ne. To by mi napsala!

______________________________

Po delší době nová kapitolka :) Je teda docela krátká, ale alespoň něco. Musím Vám napsat, že příběh se bude blížit ke konci. Plánuji okolo třiceti až čtyřiceti kapitol, potom se chci dále věnovat příběhu Vrať se mi.

xx Vall