coach // niall horan [CZ]

coach - {14}

|| čtrnáct // pouťové krize ||

Pohled Alice:

„Mohli bychom zajít na pouť," řekl Liam jedno nudné středeční ráno.

Počasí venku bylo perfektní. Bylo tam dvacet sedm stupňů a obloha byla jako malovaná, obláčky jako by tančily po jasně modré obloze, kterou jsem sledovala z okna v obýváku. Já, můj bratr a Liam jsme byli opravdu znudění - museli jsme čekat na mou mamku, až se vrátí z banky, jenže jí do toho vlezlo důležité jednání a trvalo to hodiny.

„Já chci jít na pouť!" řekl nadšeně Roland, až z toho vyskočil z gauče a vyrostl mu na obličeji nevinný úsměv.

Něco mi ale došlo. „Jak se tam asi dostaneme? Mamka jela autem."

Podívala jsem se na Liama, který se na chvilku zamyslel a pak se mu na tváři objevil neocenitelný výraz. „Niall nás tam může vzít!" navrhl, na což jsem se ušklíbla.

„Oh, ne - nemůžeme přece nutit Nialla, aby nás někam vozil-" nestihla jsem doříct větu a Roland už mi skákal do řeči.

„Může jít i Zayn?" zeptal se.

Zasmála jsem se a myslela si, že to myslel ve vtipu, ale Liam se k němu přidal. „Jasně! Nebo by nás mohl vzít Zayn, pokud bude chtít jít - vždyť má auto," řekl nadšeně.

Nevěděla jsem, jestli souhlasit, nebo nesouhlasit. Zaprvé jsme nevěděli, jestli vůbec může jít a zadruhé jsem nevěděla, jestli by bylo dobré, kdyby šel Niall i Zayn, když ti dva neměli mezi sebou zrovna dobré vztahy.

„Prosím! Nechci se tu celý den nudit," zafňukal Roland.

Cítila jsem se jak matka, která se rozhodovala, jestli má pustit své děti ven nebo ne.

„Fajn. Zavolám Niallovi a vy si můžete dělat co chcete se Zaynem," ušklíbla jsem se. Zajela jsem rukou do své levé kapsy u kalhot a vytáhla z ní telefon. Vytočila jsem Nialla a čekala, až to zvedne - to trvalo snad roky.

Pohled Nialla:

„Co to sakra, částka za pronájem bytu se ti každý měsíc zvyšuje!" vykřikl Louis a hleděl na mé účtenky za byt, které dnes přišly poštou.

Majitel bytu mě nutil platit víc a víc, jak měsíce plynuly - došlo to až do bodu, kdy jsem jedině mou prací dokázal vydělat na zaplacení celého bytu, aby mi něco zbylo.

„Štve mě to, chlape, musím si najít pronájem jiného bytu," zamumlal jsem.

Louis na mě koukal pobaveným výrazem, ale chápal mě. „Nebo ti možná dostatečně neplatí v práci, kámo," uznal.

„Nezajímá mě to, vyřeším to potom. Zajdu si do banky a promluvím si s majitelem, aby mi to vysvětlil," odvětil jsem.

Zničehonic začal můj mobil vibrovat na skleněném stolku postaveném před mým gaučem. Doběhl jsem k němu a podíval se, kdo to volá. „Volá ti ona, co?" podíval jsem se na Louise škádlejícího mě uprostřed dveří.

„Jak to víš?" zasmál jsem se nervózně.

„Usmíváš se jak měsíček na hnoji," řekl a lokl si ze svého Spritu. „Nestůj tam tak! Zvedni to," přikázal mi a já teda rychle klikl na zelené tlačítko a přiložil si telefon k uchu.

„Ahoj?" usmál jsem se.

„Ahoj, Nialle, tady Alice."

Ano, to moc dobře vím, když mi to můj mobil oznamuje.