coach // niall horan [CZ]

coach - {29}

|| dvacet devět // překvapení, Alice! ||

Pohled Alice:

„Nialle, ale teď vážně, kam mě to vedeš? Přijde mi jako bys mě vedl někde podél řeky," řekla jsem, obě dvě jeho ruce položené na mých bocích a vedl mě kdo ví kam.

Jeho horký dech se odrážel od mého ucha. „Zlato, ptáš se mě už od doby, co jsem ti dal přes oči ten šátek. Klid, nevzal bych tě nikam k vodě, když je taková zima."

Zanaříkala jsem a nepřestávala v chůzi. „Fajn, tak mi řekni, kam jdeme. Můj vlastní přítel by mě klidně mohl unášet na moje vlastní narozeniny!" pokračovala jsem. Niall si povzdechl, ale já se mu nedivila, protože jsem nesklapla od doby, co jsme vystoupili z auta.

Byla jsem prostě netrpělivá osoba a on mi nechtěl říct, kam jsme šli.

„Dobře, bože. Jenom, protože se pořád ptáš. Jdeme na jedno speciální místo."

„Wow, to mi teda pomohlo. Díky!" řekla jsem sarkasticky.

Niall mě najednou přestat vést a přidržovat a já si to ani neuvědomila, dokud jsem nezakopla o malý kámen. „Whoa, opatrně," Niall znovu obmotal ruce okolo mých boků.

„Vidíš, přesně proto bys to neměl dělat," stěžovala jsem si. „Už si můžu sundat ten šátek?"

Konečně jsem ucítila, jak rukama rozvazuje uzel vzadu na mé hlavě a pak se mé oči konečně asi po půl hodině setkaly se světlem. Rozhlédla jsem se okolo a všimla si, že jsme stáli před luxusním banketem. Jasné světla visela ze stropu a vše to zakrývala dřevěná textura, díky tomu to vše vypadalo ještě luxusněji.

„Nechtěl jsem tě vést přímo dovnitř se šátkem, protože by na nás ostatní divně koukali, ale jen abys věděla, uvnitř je tvoje celá rodina," usmál se Niall a vzal mě za ruku.

Nadzvedla jsem obočí. „Moje celá rodina? To tě k tomu přinutila moje mamka?" zeptala jsem se a on sklopil pohled, ale stále se usmíval.

„Možná. Ale ještě pořád jsem nepotkal celou tvou rodinu."

„Dobře, ale ještě než tam půjdeme," pustila jsem jeho ruku a dala ji na jeho rameno. „Děkuju. A taky musím říct, že dneska vypadáš naprosto úžasně," mrkla jsem a políbila ho na tvář.

Na jeho tváři se objevil menší odstín růžové a pak se začal červenat. Bylo to opravdu roztomilé, vidět ho takhle, protože se usmíval ještě víc a snažil se to zakrýt, i když se mu to nedařilo.

„A ty jsi přenádherná," znovu mě chytil za ruku. „Můžeme jít, oslavenkyně?" uklonil se přede mnou.

Usmála jsem se a zakroutila hlavou. „Ten úklon nebyl potřeba, ale pojďme."

„Oh a jen tak mimochodem, předstírej, že nemáš ani tušení o tom, co se děje, tohle všechno mělo být vlastně překvapení," lehce se zasmál.

„Panebože, Alice! Všechno nejlepší!" otočila jsem se a uviděla před sebou dvojčata Camilu a Lukea.

Posledně, když jsem je viděla, jsem u nich byla s Niallem a oni celou dobu nesklapli a stále se hádali. Naštěstí se tu dnes objevili jen oni dva, určitě bych tu nesnesla ještě jejich mladší sourozence.

„Ahoj, děkuju vám," poděkovala jsem jim.

„Dárek pro tebe je u tvojí mamky v autě, řekla nám, ať ho tam necháme," informovali mě.

„V pohodě. Jak jste se měli? Lukeu, Roland mi říkal, že jsi se svými kamarády vytvořil kapelu a zatím hrajete jen v garáži, nebo něco?" podívala jsem se na blonďatého kluka, který sebou jen podivně pohupoval.