coach // niall horan [CZ]

coach - {23}

|| dvacet tři // naprostá pravda ||

Pohled Nialla:

„Dobrý," vypnul jsem motor a vytáhl klíčky ze zapalování. Než jsem vylezl z auta, znovu jsem se opřel o sedadlo a vydechl. Venku byla docela zima, a i když jsem nezaparkoval daleko od obchodu, stále se budu cestou klepat zimou.

Vystoupil jsem ze svého auta, zabouchl za sebou dveře a schoval si klíče do malé kapsičky na bundě. Strčil jsem si ruce do kapes a začal kráčet směrem ke vchodu do obchodu. Jak jsem tak šel, vítr se začal zvedat při každém kroku, co jsem udělal.

Ulevilo se mi, když se přede mnou otevřely automatické dveře a teplo jdoucí zevnitř ovanulo celé mé tělo. Vešel jsem dovnitř, do krásného tepla, jenže v tom jsem se náhle s někým srazil. „Ou," podařilo se mi říct, když jsme o sebe oba dva zavadili.

Znovu jsem zvedl pohled nahoru a nálada se mi asi tak třikrát snížila, když jsem uviděl, kdo ta osoba byla. „Oh, to jsi jen ty," zamumlal jsem, ale nakonec pokračoval. „Počkej, co tu sakra děláš?" řekl jsem hrubě, když jsem si uvědomil, že byl u Alice v práci.

„Klidni se, kámo, přišel jsem ji jen doprovodit, ale nemyslím si, že má teď náladu," otočil hlavu doprava a já udělal to samé.

Alice byla pár kroků od Harryho a skoro to vypadalo, jako kdyby se před chvílí srazili, stejně jako já s ním. Harryho pohled zabloudil na vteřinu k nám a pak něco říkal Alice.

Nechal jsem Zayna Zaynem a šel směrem k nim, ale než jsem tam stihl dojít, Alice popošla dál dozadu do obchodu, kde ji zastavil postarší muž. Zayn mě následoval a po chvíli byl zase přímo vedle mě.

„Vážně byste teď měli odejít," varoval nás Harry.

Zayn nesouhlasně zakroutil hlavou. „Jenom řekni jejímu šéfovi, že je to všechno moje vina... ona nemůže za to, že jste ji nevzali s sebou a místo toho si musela vyměnit směnu s tou druhou holkou," žádal ho. Zmateně jsem se na něj díval.

O čem to mluví?

„To nejde tak lehce, jak si myslíš, chápeš?" řekl Zaynovi hořce. „Má podmínku, jedna jediná chyba a má padáka, takže mě tu přestaň obviňovat a prostě odejdi, protože šéf už si pro ni doslova jde."

Byl jsem naprosto ztracený a zmatený. Nechápal jsem, o čem to proboha mluví. Poslouchal jsem jejich konverzaci jenom proto, že šlo o moji přítelkyni, Alice. To, že bych měl možná být naštvaný nebo znepokojený tím, že se někde poflakovala se Zaynem, mě v tu dobu nijak nezajímalo.

Chtěl jsem se už zapojit do konverzace, ale pak jsem si zase všiml Alice poblíž.

„A kurva," zaklel jsem pro sebe.

I když jsem neměl ponětí, o co tu šlo, stačilo mi vidět ji stát před jejím šéfem s ne zrovna potěšeným výrazem a hned jsem měl tušení, co se bude dít dál.

„Šéfe, moc se omlouvám... já jsem byla jen-" Alicin hlas se ozýval okolo nás a já ztěžka polkl, když ji její starý, tlustý a naštvaný šéf ani nenechal doříct jednu jedinou větu.

Zvedl ruce nahoru v gestu, aby přestala a hrubě jí řekl slova, která určitě z nás nikdo nechtěl slyšet. „Alice, je moc pozdě... sbalte si své věci a dejte mi svou jmenovku," řekl s vážným výrazem a s přísností v jeho hlase.

Začínalo mi jí být tak líto, dokonce mi přišlo, jako kdybych měl být každou chvíli na jejím místě v mé práci.

Její vlastní kamarádky pracovaly kousek od nás na pokladnách a předstíraly, že vůbec nic neslyšely a neviděly, dokonce pár metrů od nich stála McKinley pozorující celou scénku jako nějaký zábavný film.