coach // niall horan [CZ]

coach - {27}

|| dvacet sedm // ZAYN FUCKING MALIK BOI ||

Pohled Alice:

„Au," zasyčel Zayn, když se dezinfekce dotkla jeho kůže. Měl zaťaté čelisti a vypadalo to, jako kdyby se opravdu hodně snažil zabránit bolesti, ale i tak se mu v očích objevila maličká slza.

„Promiň, snažím se ti pomoct," lehce jsem zvedla hlas.

Nechtěla jsem se k němu takhle chovat, ale to, že tu před pár minutami na mě vyhrkl, že mě miluje, mě zaskočilo a rozhodně mi nebylo příjemné být tu s ním samotná v garáži. Chápala jsem, že si možná dělal jen srandu, protože byl opilý, ale to by podle mého zašel až moc daleko.

„V tom případě mi moc nepomáháš, protože mi akorát způsobuješ ještě víc bolesti," zamumlal.

Přestala jsem v ošetřování jeho ruky.

Před pár minutami mi tu vyznal lásku a teď byl na mě nepříjemný? Pf, opilci.

„V tom případě na, ošetři si to sám," podala jsem mu utěrku. „Jsem si jistá, že teď budeš vědět, co dělat."

Netrvalo dlouho, než mu vše došlo a okamžitě pohledem vyhledal mé oči, pak si prohlédl utěrku v jeho klíně. Věděla jsem, že jeho vážný výraz nebude trvat dlouho, a měla jsem pravdu, okamžitě se ušklíbl a zakroutil hlavou. „Wow, promiň, Al, to nepochopíš vtip?" uchechtl se. „Prosím, pomoz mi. Jinak budu zase brečet."

Chtěla jsem jít jen domů a zahrabat se do peřin, aby mi znovu nebylo špatně, ale zároveň jsem tu nechtěla nechat Zayna takto zničeného, takže to jsem to musela přežít i s jeho otravnými kecy.

„Tak už radši nemluv," zamumlala jsem, vzala utěrku a znovu začala utírat jeho ruku.

+++

„Trochu předčasně všechno nejlepší," řekl Zayn, když jsme se vydali k nám domů.

Rozhodla jsem se ho vzít k nám, protože mi tam dole v garáži byla neskutečná zima (čímž jsem riskovala, že budu opět nemocná) a budu se modlit, že máma nezjistí, že byl opilý.

„Cože?" zamračila jsem se.

Oba dva jsme zůstali stát uprostřed schodů. „Tvoje narozeniny. Jsou tenhle týden, ne?"

Poměrně šokovaně jsem přikývla. „Uh, jo? Jak víš, že-"

„Alice, jsem tvůj soused asi... sedm let, a pokud si dobře vzpomínám, tak jsi mě dokonce pozvala na svoje dvanácté narozeniny."

Stále jsme stáli uprostřed schodů, já naprosto překvapená. „C-Co? Proč jsem se o tom dozvěděla až teď?" řekla jsem trochu zklamaně. On se jen zasmál. „Protože jsi mě nikdy neměla ráda, nikdy ses moc nezajímala o svoje okolí."

Cítila jsem vinu a zároveň hanbu. Přinesl do vzduchu téma, které z minuty na minutu dokázalo změnit celou mou náladu. To on byl vždy to dítě na mé oslavě, které sedělo v rohu, a já s ním nikdy nepromluvila. Nikdy neřekl ani slovo, jen ''všechno nejlepší''.

„Proč si to uvědomuju až teď? Tohle je tak-" pořádně jsem si povzdechla. „Panebože."

„Promiň, myslel jsem, že si třeba budeš pamatovat nebo něco, ale ty-"

„To já se omlouvám, Zayne. Jen... pojďme dovnitř, je mi fakt zima," řekla jsem a vyšla schody do mého příjemně vyhřátého domova.

„Super, Roland a mamka šli nakoupit beze mě, zase," zamračila jsem se a četla zprávu na mém mobilu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že v tom domě nikdo kromě nás nebyl.