coach // niall horan [CZ]

coach - {21}

Tahle část už je psaná v době, kdy jsou Alice s Niallem pryč z nemocnice a doba přeskočila o pár měsíců vpřed.

|| dvacet jedna // čas letí ||

Pohled Alice:

„Alice, zlatíčko, už jsi hotová?" mé oči se pomalu otevřely nad mamčiným hlasem, který se ozýval přede dveřmi do koupelny. „Nebo potřebuješ pomoct?" nabízela se mi. Pomalu jsem se postavila a na zem ze mě spadlo pár kapek vody.

Zasténala jsem. „Uh, to je dobrý, mami, dokážu to sama," odmítla jsem ji.

Když se mi od ní nedostalo odpovědi, tak jsem si byla jistá, že už odešla.

Už to byly skoro tři měsíce, co jsem se dostala z toho pekla (jinými slovy z nemocnice). Propustili mě o dva týdny dříve než Nialla, protože on měl více zranění než já, ale mě propustili s berlemi a obvázaným zápěstím.

Musím přiznat, že s těmi berlemi to bylo první dny opravdu hrozné. Mamka mi musela pomáhat i se sprchováním a musela jsem se naučit s tím pořádně chodit. Bylo to strašné. Pokaždé, když jsem chtěla sejít schody dolů, jsem potřebovala pomoct od Liama, ale teď už jsem ho tu zase neměla. Odjel asi tři týdny potom, co mě propustili, což samozřejmě ovlivnilo celé jeho oslavování narozenin, a ne jen jeho narozenin, ale i mamčiných.

Naštěstí dnes, 3. listopadu, jsem už mohla chodit bez berlí, ale stále jsem měla svou levou ruku obvázanou. Niall měl obvázanou zase tu druhou ruku, jeho koleno bylo obvázáno tlustým bílým obvazem a své boky měl taky jemně obvázané.

„Zvládnu to," pravou rukou jsem se pevně chytila madla na přidržení a v sekundě jsem dokázala klidně stát a vylézt z vany bez uklouznutí. V téhle koupelně jsem uklouzla už tolikrát. Když zavzpomínám, tak jsem tu spadla dokonce i s Niallem.

Zatřásla jsem se zimou, když jsem na svých ramenech cítila chladné kapky vody z mých vlasů. Také mi hrozně vyrostly vlasy, což byla nevýhoda při mytí.

Obmotala jsem okolo sebe ručník a otočila se zpět k vaně. Opatrně jsem se sklonila dolů a vytáhla špunt, který udržoval vodu ve vaně. Minutku nato byla půlka vany vypuštěná a voda mizela opravdu rychle.

Pomalu jsem došla ke dveřím a stiskla kliku, čímž jsem se ocitla znovu ve svém pokoji. Když jsem vyšla ze dveří, byla jsem vyrušená Niallovou přítomností. Tiše si tam seděl na posteli a četl jednu z mých knížek.

„AH - sakra, Nialle! Co tu-"

Niall vystřelil hlavou nahoru a prohlédl si mě předtím, než mu došlo, že jsem byla jen v ručníku. „Oi! Promiň, lásko, tvoje mamka mi řekla, že se připravuješ v koupelně!" vysvětlil, zakrývajíc si rukou oči.

Bylo to spíše vtipné, než nepříjemné, protože si tu zakrýval oči jako malé dítě.

„Nialle," uchechtla jsem se. „V pohodě, jen si dojdu pro oblečení a obléknu se v koupelně. Zůstaň tu a užij si tu knížku."

Přeměřil si mě zmateným výrazem, ale pak sklopil hlavu do jeho klína, kde měl knihu. „Jo, jasně," zvedl ji a nahlas přečetl název knihy. „Divergence? Obal je docela zajímavý," řekl a neuhnul pohledem z knihy.

Přikývla jsem a vydala se zpět do koupelny, kde jsem za sebou zavřela dveře. Nečekala jsem, že Niall přijde, zvlášť když byla dneska venku taková zima. Blížila se zima a to je důvod, proč jsem se trochu bála o Nialla. Doktor mu řekl, aby nechodil ven, když byla ''taková'' zima, jinak ho bude bolet ta noha.