coach // niall horan [CZ]

coach - {22}

|| dvacet dva // karma je vážně svině ||

Pohled Alice:

@NiallOfficial Vám poslal/a tweet!

@AliceInClarkland jsi roztomilá!

@AliceInClarkland zmínil/a Niall Horan v tweetu!

@NiallOfficial já vím, že jsem ;)

@Harry_Styles Vás zmínil/a v tweetu!

@NiallOfficial @AliceInClarkland A ona samozřejmě taky ví, že je právě teď v práci, že??

Oči se mi přesunuly směrem k Harrymu stojícímu v uličce. „Ty nejsi můj šéf, blbečku."

Harry se ke mně otočil a udržoval si vážný výraz. „Vím, že nejsem, ale už celých pět minut tu sedíš na telefonu a neudělala jsi ani kousíček svojí práce, co bys měla!" zasyčel nepříjemně.

I když se mě to trochu dotklo, zvlášť od něj, pořád měl pravdu. Harryho chování vůči mně se v posledních dnech docela dost změnilo. Docela mě to překvapilo, dokonce se mnou už ani nepracoval v pondělí. Byl teď víc... šlo by říct vlezlý a panovačný.

Už nebyl ten drzý nebo vtipný Harry, kterého jsem znala.

„A? Budeš na mě žalovat nebo co?" bránila jsem se nazpět. Řekla jsem to jen proto, že jsem si myslela, že se začne smát a tím tak ukáže své dolíčky ve tvářích, jako vždy, když se usmál, ale tentokrát se zachoval úplně jinak.

„Sám tu před sebou mám důkaz, že jsi vůbec nepracovala a šéfova kancelář je jen pár uliček odsud takže..." vysvětlil mi a lehce poukázal rukama na vedlejší uličku, kde se rámovaly dveře vedoucí přímo do šéfovy kanceláře. Šokovaně jsem pootevřela pusu a nechápala, co se s ním tak najednou stalo, zatímco on tu jen stál a pak se vrátil ke své práci.

Chtěla jsem přijít s nějakým argumentem, ale nemohla jsem to přece svádět na něj. Jednoduše jsem nedělala svoji práci a nehnula jsem ani prstem pro to, abych svou práci vykonala. Vážně jsem potřebovala přestat obviňovat ze všeho ostatní a přiznat si, že to někdy byla i má chyba a že já za to nesla zodpovědnost. Trochu zahanbeně jsem nakonec zhasla displej telefonu a schovala si ho do kapsy, abych se mohla začít věnovat své přidělené práci.

„Alice!" prudce jsem se otočila dozadu a spatřila zadýchanou Alexis stojící pár stop ode mě. „Já vím, že máš za chvilku pauzu, ale-" nemohla ani doříct krátkou větu, protože z běhu nemohla popadnout dech, „mohla bys mi udělat VELKOU laskavost?"

Nezaujatě jsem na ni zírala. „Um..." shodila jsem pohled dolů na zem a potlačila úsměv, který se dral na povrch mé tváře, „jasně, pokud budu moct."

Radostně vypískla a díky tomu zaujala pár zákazníků, kteří se otočili směrem k nám. „Opravdu? Jaj, dobře tak... já jen, že ostatní jdou někam na oběd a já mám teď směnu... ale ty ji nemáš," říkala tu větu tak pomalu, že jsem si mezitím stihla uvědomit, co po mně chtěla.

Věděla jsem, že mě žádala o to, abych za ni vzala její směnu. Jen se na to nechtěla zeptat a čekala, kdy to za ní dořeknu.

„Takže ty chceš, abych za tebe vzala směnu a ty bys měla pauzu místo mě?" nadzvedla jsem obočí a čekala, jestli můj předpoklad o tom, co po mně chtěla, byl správný. Což jsem se za chvíli taky dozvěděla.

„Prosím?" svýma rukama mě vzala za ramena a málem je umačkala, jak prosila.

Pokud jí vyhovím, pak bude někde chodit s Harrym, Isou a... McKinley. Všichni si prostě odejdou na jídlo a ani si neuvědomí, že já jsem taky jejich kamarádka (v poslední době mi připadá, že jsem spíš byla jejich kamarádka). Pokud řeknu ne, ona půjde za ostatními a všem vykecá, jak už nejsem dobrá kamarádka a nikdo se mnou ani nepromluví.