coach // niall horan [CZ]

coach - {35}

|| třicet pět // nemilé překvapení ||

Pohled Alice:

„Nialle-já," koktala jsem, skoro jsem cítila, jako by mi v hlavě blikal nápis ''NEŘÍKEJ TO''.

Niall se na mě ustaraně díval a já už si skoro mohla představit jeho výraz, kdybych mu každou chvíli řekla, co jsem se mu říct chystala. Ale bylo jako to, jako kdyby mi jeho výraz na obličeji dával důvod, proč mu to neříkat.

Co když to bude akorát horší?

„Alice, jestli se necítíš na to, abys mi to říkala, pak je to v pořádku. Nebudu tě nutit mi to říct. Sice by mě zajímalo, co to je, ale hlavně v klidu, zlato," Niall položil své velké hřejivé ruce na můj obličej a začal mě po něm hladit, přičemž mi utíral slzy z tváří.

Zničehonic se bytem ozval zvonek a on potichu zaklel, že nás někdo vyrušuje.

„Ugh, to je Louis," zavřel Niall otráveně oči. „Prospi se, lásko. Zase se vrátím. Neboj, nenechám, aby sem za tebou chodil nebo něco," ušklíbl se, přikryl mě dekou a zvedl se z postele. Naposledy mě políbil na čelo. „Odpočiň si," zašeptal, než pomalu odešel z ložnice.

Jak mu to asi mám říct?

Pohled Nialla:

„Ona po tobě uklízela tvoje zvratky? Ty vole, kámo. Nechce se mi věřit, co všechno je schopná pro tebe udělat," ušklíbl se.

Zamračil jsem se a sedl si na židli naproti němu, pokládajíc balíček brambůrků na stůl. „Jo, já vím. Dokonce mě sem dovezla, byl jsem úplně namol. Proč jsi mě nepohlídal a nechal mě, blbečku."

Louis protočil očima a hodil po mně brambůrku. „Hele! Já ti včera říkal, ať už nepiješ, ale všechno, co jsi mi na to vždycky řekl, bylo ''pomáhá mi to necítit bolest''. Myslel jsem, že když jsem tě sem dovezl, tak usneš a už nic vyvádět nebudeš, ale ty jsi skončil u ní před domem? Panebože."

Trochu jsem se zasmál. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, jak moc nade mnou alkohol převzal kontrolu. Díky němu jsem dělal věci, na které bych si normálně netroufl.

„Zní to sice romanticky, ale to bys nesměl být opilý. Je to spíš šílené," řekl. „Co dalšího jsi udělal, krom toho, že ses pozvracel a zpíval u ní před domem?" zeptal se se smíchem.

Pokrčil jsem a dál jedl brambůrky. „Netuším. Moc mi toho už neřekla, ale asi jsem toho už moc neudělal. Vím jen, že kvůli mně byla dlouho vzhůru, takže jsem ji pak našel spát tady."

„Cože? Ona je pořád tady? Oh, chci ji vidět!" usmál se Louis, a i když to byl můj kamarád, začínal jsem trochu žárlit.

„Ne. Nech ji, teď spí," položil jsem ruku na jeho hruď, abych ho zastavil, než dojde do ložnice. Začal mi zvonit mobil, který mi připomínal, že jsem měl domluvené s mou mámou, že za ní přijedu.

„Ah, kurva. Zapomněl jsem, že je dneska sobota," zaklel jsem a vypnul zvonění mobilu.

Louis se ušklíbl. „Musíš jet za mámou, co? Postarám se o Alice! Prosím? Nechám ji spát. A vážně, já vím, že si myslíš, že k ní něco cítím, ale já ji mám spíš jako mladší sestru."

Zmateně jsem se na něj podíval. „Nemáš už náhodou sester dost?"

Přikývl. „Jo, čtyři. A s Alice je to pět," řekl. „Ale teď vážně, musíš jet za mámou. Vezmu Alice domů, jestli chceš."

Povzdychl jsem si a podíval se na hodiny. „Tak fajn. Popravdě jsem ji chtěl vzít s sebou, aby potkala mojí mamku, ale vůbec nic nenaspala. Nechci ji ještě stresovat s poznáváním mojí mámy."