coach // niall horan [CZ]

coach - {25}

|| dvacet pět // zapomenout a odpustit ||

Pohled Zayna:

Nevěděl jsem, jestli být zvědavý, co musel Niall říct Alice, že byla teď tak rozhořčená, nebo se bát, jak tenhle týden Alice s Rolandem zvládnou, když to budou tři roky od smrti jejich táty.

Upřímně jsem si nebyl úplně jistý, že to byl přímo tenhle týden, ale jako jejich soused jsem věděl, že by to mělo být někdy v tomhle měsíci. Tohle byl důvod, proč jsem k nim byl tak zdvořilý (teď už jsem byl i normálně). Zkrátka jsem byl více loajální, protože jsem věděl, že si procházeli špatným obdobím.

„Budu moct hrát poslední zápas?" slyšel jsem, jak se Roland zeptal ze zadního sedadla auta.

Přetočil jsem pohled k Alice, která řídila. Chtěl jsem cestou zpátky řídit, ale poté, co vyšla ze školy, se ani neobtěžovala se mě zeptat a rovnou usedla za volant. Docela mě překvapovalo, že dokázala řídit i s jejím ne úplně uzdraveným zápěstím. Neřekla zatím ani slovo, a to nebylo moc obvyklé. Nikdy jsem ji neviděl tak smutnou nad jednou jedinou věcí. Přijde mi, že byla ještě více smutná, než když ji vyhodili z práce.

Když zastavila na semaforu, povzdechla si a sklopila pohled na své ruce, teď už položené na klíně. „To si fakt myslíš, že tě nechají hrát po tom, co si udělal, Rolande?" vyštěkla na něj bez ohledu na to, jak se on musel cítit.

„Promiň, jen jsem se zeptal," odpověděl zahanbeně její brácha. „Jen jsem si nebyl jistý," posadil se zpět na sedadlo s hlasitým povzdechnutím a světlo na semaforu se znovu přeměnilo na zelené, na což se Alice rozjela.

„Už dávno víš, že je máš ignorovat, když kecají tyhle kraviny, Rolande," zamumlala si skoro pro sebe, ale stejně to bylo slyšet.

Šokovalo mě, že byla schopná toto říct svému třináctiletému sourozenci.

„A co na to mám říct, Alice? Dělal si srandu z našeho mrtvého táty," stejně tak se mi nechtělo věřit, že by tohle byl schopný říci on, ale pokračoval. „Ty si myslíš, že ho nechám, aby o něm mluvil takhle? To by akorát naznačovalo, že mě náš táta už nezajímá."

Bylo mi nepříjemně. Nechtěl jsem být uprostřed něčeho takového. Byl jsem jen divák, ale měl jsem nutkání do toho vstoupit, než oba řeknou něco, co je raní.

„Stejně už je mrtvý. Nikam nás to neposune," zamumlala brutálně.

Už jsem otevřel pusu, abych do toho vstoupil, ale pak ji raději zase zavřel, když jsem si uvědomil, že ať bych řekl Alice cokoliv, ona si na mně vybije svůj vztek.

„To ty jsi vymyslela, že když o něm nebudeme mluvit, tak nám to pomůže trochu zapomenout, ale tím je to ještě horší než předtím. Proč mě máma nemůže vzít k jeho hrobu?" křičel zezadu. „Proč ty mě tam nemůžeš vzít, když řídíš?!"

Polkl jsem.

Koutkem oka jsem viděl Alice, která se vše snažila ignorovat a věnovat se řízení. Zbytek jízdy domů se už obešel bez jediného slova. Roland okamžitě vystoupil z auta, hlasitě za sebou zabouchl dveře a Alice si chvíli na to začala odepínat pás, ale nevystoupila z auta. Jen jsme tu oba v tichosti seděli, dokud ona nepromluvila.

„Zayne, promiň, neměl jsi-"

„To je v pohodě, chápu, čím si procházíte a já se alespoň mohl snažit do toho vstoupit nebo něco," pokrčil jsem rameny. „Je mi vás líto."

Chvíli na mě zírala. „To všem, Zayne, ale takový je život," odemkla dětskou pojistku a chtěla vystoupit, ale já ji chytl za ruku a znovu dveře zamkl.