Akord Lásky

31. kapitola - To není On

Elizabeth....

Probudila jsem se v ruku v ruce s Mikem. Jsem ráda že tu je. Ale neměla jsem pořád odvahu se mu podívat do očí. Mike si toho, ale všiml.

,,Podívej se na mě." řekl a nadzvedl mi bradu. Podívala jsem se na něj, ale oči jsem měla zaslzený.
,,Ell,"pokračoval.,, mluvil jsem s doktory. Oni sice říkali, že možná nemůžeš mít děti, ale pořád tam ta šance je. Tvoje tělo se prý celkem hodně rychle regeneruje. Je to prý až nezvyklé. Za chvilku tě pustí domu. Takže se nevzdávej. Jo?"

Přikývla jsem a objala ho.

----

Uteklo 13 dní. A já se opravdu rychle uzdravovala. Rány se zahojily , teploty ustaly, bolesti přestaly, hlas..... ten se změnil k lepšímu. Ze začátku to bylo něco jako vydávání ze sebe jen vzduch, pak jsem začala potichu pištět. No spíš se ozvalo každé osmé písmeno ve vetě. Teď už, ale mohu šeptat což je úplně úžasný. Někdy i ze šepotu trochu promluvím nahlas. Mám zaplaceného skvělého doktora, který mi strašně moc pomohl. Sice si taky není moc jistý jestli začnu zase profesionálně zpívat, ale mluvit budu určitě. Při správné léčbě bych se o zpěv pokusit mohla.
Jinak doktor je super. Jmenuje se Greg. Doporučila mi ho Debie.
Z každého pokroku je stejně nadšený, tak jako já. Musím říct, že je fakt fajn. On přesně ví jaký to je. Protože při autonehodě přišel také o hlas. Potkal super doktora, který ho vyléčil a motivoval k tomu aby pomáhal taky ostatním ze stejným případem. Což mi příjde opravdu pěkný.

A jinak. Mamka je tu v jednom kuse. Přijde vždycky ráno, pak odejde do práce a večer zase přijede. Přes den je tu Debie, Bela, Matthew a sem tam i Tete nebo Lucy. Co se týče Mika, ten tu byl vždy celý den, ale poslední 4 dny se neukázal. Vůbec nevím co se děje....

Z mého přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře.
,,Dále!" řekla jsem svým polohlasem.
Dveře se otevřeli a vešla usměvavá Debie.
,,Čau"
,,Ahoj. Ehm... Děje se něco?"
,,Ne, co by se mělo dít?" zasmála se. Ale nebyl to moc přesvědčivý smích. Sedla si ke mě na postel a pořád se usmívala.
,,Chováš se divně."
,,Vážně?" úsměv ji trochu znejistěl.
,,Jo.Vážně jsi v pořádku?"
,,Jasně!" mávla rukou. Něco mi tají. Na to ji znám moc dobře.
,,Fajn, jak myslíš" teď ji nechám. Stejně to zjistím. A je jedno jestli teď nebo později.

,,Tak co strejda?" zeptala se.
,,Strejda?"
,,Myslím Grega. Já jsem ti neřekla že je to můj strejda?"
,,Ne. Nezmínila jsi se."
,,Fakt? No tak teď už to víš. Je to bratr táty. Nevlastní. Vždycky jsem si s ním rozuměla víc než s tátou. Proto vím že je skvělej. Teď tvůj názor."
,,Je super. Musím říct že mi hodně pomohl. Když si uvědomíš ,že před pár dny jsem ještě psala svoje slova na papír a teď skoro mluvím, tak tvůj strejda musí být kouzelník. Je fakt úžasný. Dokonce si sním i rozumím, což se u doktorů moc nestává. Takže když to shrnu, tak jsem velice spokojená."
,,Tak to je fajn. To je super, že už mluvíš, skoro, protože představa, že jsem několik dní byla ukecanější než ty , je celkem děsivá."
,,Jo no"

Obě dvě jsme se začaly smát,až jsem z toho začala kašlat.

Najednou Debie vstala.
,,Kde máš zácho-"přidržela si ruce před pusou.
,,Tam" ukázala jsem na protější dveře.
Debie tam odběhla, ale moc hezké zvuky se neozývaly. Myslím, že tam asi pár dní ani nepáchnu .
Po chvilce se ozvalo spláchnutí a puštění kohoutku.
Pak přišla zpátky a sedla si na postel.

,,Tohle bylo taky v pořádku?"
,,Jo. Poslední chvíle to mám často. Asi něco s... Žaludkem. Neřeš. Nic se nestalo. Jo?"
Nejistě jsem přikývla.

Za chvilku se ozvalo zaklepání.

,,Slečno Elizabeth? Nesu oběd" ozvalo se za dveřmi.
,,Jasně pojďte"
Přišla sestřička a dala mi tác s kaší a sekanou, nakrájenou zeleninu a jablečný džus.
,,Dobrou chuť"
,,Děkuju"