Slovo od slova

Před dvěma měsíci

Seděla jsem v čekárně snad už celou věčnost. Odmítla jsem se rozhlížet kolem a sledovat soucitné pohledy kolemjdoucích a raději očima vypalovala díru do nechutně vyleštěné podlahy. Ani jsem si neuvědomovala, že celou dobu úzkostlivě svírám cíp svého trička, jako bych ji tím snad celou tu dobu udržovala naživu. Musí to vyjít, prosím, musí to přežít, musí...

Prudký nádech a zavrzání lavičky mě donutil prudce vzhlédnout. Vedle mě stál táta. Vypadal asi tak stejně, jak jsem se zrovna cítila já. A před ním stál člověk v bílém plášti. Zářil jako padlý anděl. Možná ho nebesa snesla na zem, aby mohl pomáhat lidem. Aby pomohl jí. Chvíli mlčel, jen upíral oči na tátu. Zahleděla jsem se na něj a pocítila, jak okolní svět pohasl. Najednou jsem si byla jistá, že ji zachránili, že z ní setřeli všechnu tu krev a srovnali jí kosti v těle. Už jsem se zvedala, abych ho objala, ale v tu chvíli obrátil svou andělskou tvář na mě.

Něco v tom pohledu mi vysálo všechen vzduch z plic.  Topila jsem se. Před očima se mi zamlžilo. Zaslechla jsem, že někdo mluví, ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem nic slyšet. Dokud to nebylo řečeno, nebyla to pravda.

"Emo..."

Zrovna jsem vycházela ze školy, před kterou už čekal táta. Usmál se na mě a já na něho. Byl tak nádherný den...

"Emo..."

V ruce jsem nesla ukázkové vysvědčení, začalo léto. Měli jsme to oslavit. Jako rodina. Jenom jsme jí šli naproti, abychom mohli jít společně do restaurace. Táta by si dal lososa na smetaně. Já rozhodně špagety. A ona určitě zase nějaký salát. Smáli jsme se, když vtom jsme ji uslyšeli, jak na nás z dálky křičí a mává na pozdrav. Zrovna chtěla přejít přes silnici...

"Emo."

Rozběhla se. Ani se nepodívala kolem sebe. Ne, když jí srazila ta zatracená motorka, její oříškové oči se stále dívaly do těch mých. V okamžiku nárazu se zastavil čas. Detailně jsem viděla, jak se její tvář mění v bolestnou grimasu, jak jí přední kolo drtí pánev, žebra, jak se celé její tělo nezdravě prohnulo a jak se její smetanová blůza zabarvila do ruda. Sanita přijela téměř okamžitě, v nemocnici ji vzali rovnou na sál, zatímco my s tátou se usadili v čekárně. Mezi námi nepadlo za celou dobu ani slovo. 

"Emo!"

Třikrát jsem zamrkala, abych zase mohla zaostřit. Pořád jsem tam seděla a přede mnou pořád stál ten anděl. Vlastně ne, už to nebyl anděl. Byl to jen obyčejný člověk, který prostě dělá svou práci. Nepřišel nikoho doopravdy zachránit. Koukla jsem na taťku. Stál jako solný sloup, oči upřené kdovíkam. Rychle jsem se obrátila zpátky na doktora.

"Jak-"

"Je mi líto, Emo, dělali jsme, co jsme mohli, ale tvoje matka vnitřně krvácela, měla rozdrcenou pánev a šest žeber..." utichl. Pravděpodobně mohl pokračovat dál.

"Proč o ní mluvíte v minulém čase?!" vyhrkla jsem, odmítla jsem to přijmout. Jen se na mě smutně podíval a vzdychl. Musel to říct.

"Protože umřela, Emo."

Ta skutečnost mě zasáhla jako letící šíp.