Projížděli jsme ulicemi města a já vůbec neměla tušení, kam to jedeme. Pevně jsem se zezadu tiskla k jeho tělu a užívala si ten pocit, že jsme spolu sami. Dál jsme projížděli městem, až jsme z něj vyjeli úplně a dál pokračovali silnicí vedoucí pryč od města, kolem kopců a stromořadí.
Po asi dalších deseti minutách jízdy jsme sjeli na krajnici a Zayn vypnul motor.
Stáhla jsem své ruce zpátky a opatrně si sundala přilbu, přitom si prohrábla rukou vlasy, aby vypadaly alespoň trochu normálně.
„Kde to jsme prosímtě?“ Zasmála jsem se a rozhlédla se kolem. Nic tu nebylo. Z obou stran silnice se rozléhaly pole se slunečnicemi, natočené na slunce, které bylo vysoko na obloze oznamující, že je čas poledne. Kousek za již zmiňovaným polem byl větší kopec, posetý snad miliony sedmikráskami.
„Abych pravdu řek, tak vůbec nevím.“ Sundal si už i on svou přilbu a taktéž si prohrábl vlasy, mezitím co já se ho chytla za ramena, sesedla z motorky a udělala pár kroků dál.
„Ale je tu nádherně.“ Zavřela jsem oči, roztáhla ruce a zhluboka se nadechla.
„To teda.“ Ozvalo se vedle mě a pak už jsem jen ucítila, jak své ruce obmotal kolem mých boků a na zádech je spojil, přitom se na mě natiskl tělem.
Pořád jsem stála v té samé poloze, jen jsem vycenila zuby.
„Už jsem ti někdy řekl, že máš ten nejnádhernější úsměv, jaký jsem kdy viděl?“ Promluvil a já cítila, jak se mi žene rudá barva do obličeje. V tu chvíli jsem otevřela jedno oko a ruce položila na jeho hruď, která se mu dýcháním nadzvedávala.
„Normálně tuhle větu říkáváš jen sám sobě před zrcadlem.“ Otevřela jsem konečně i druhé oko a zaculila se.
„No a co, tohle dělá spousta lidí.“ Vykulil oči a nahodil svůj vážný výraz. Jen jsem se rozesmála, chytla jeho ruce do svých a odtáhla je od mého těla, čímž jsem se dostala z jeho držení. Vyplázla jsem na něj jazyk, otočila se a rozešla se pryč.
„Kam to jdeš?“ Rozkřikl se za mnou, ale já se jen pro sebe usmála a rozutíkala se po krajnici pryč od něj, směrem ke kopci, který byl vzdálený tak 50 metrů. Při běhu jsem se otočila za Zaynem, který stavil motorku blíž k okraji silnice a rozbíhal se zamnou.
Museli jsme oba vypadat komicky, ale já si to užívala.
Když jsem doběhla ke kopci, přeskočila jsem menší průtok potůčku mezi silnicí a loukou a zastavila se. Bylo to tu nádherné. Sedmikrásky rostly mezi létem nazeleňanou trávou a všude poletovali motýli všemožných barev.
V tu chvíli se vedle mě objevil Zayn popadávající dech. „To jsi nemohla počkat?“
„Pardon.“ Otočila jsem se na něj a udělala psí pohled, nad kterým jen protočil oči.
Nastavila jsem mu ruku, na kterou se prvně podíval, pak se však napřímil, usmál se a propletl si semnou prsty.
Pomalu jsme se rozešli na onen kopec, který nebyl až tak moc prudký, jak z dálky vypadal. V tu chvíli jsem spadla do trávy a stáhla s sebou Zayna, který tak tak dopadl vedle mě a ne celou vahou na mě.
Leželi jsme na zádech a koukali se na nebe. Další z úžasných vzpomínek, které si budu pamatovat navždy. Slunce zářilo, foukal letní vítr, motýli poletovali kolem nás a všechno vonělo loukou.
„Další úžasné společné léto.“ Pousmál se a já na něj otočila hlavu, což udělal i on.
„Stejně je to divné.“ Zatřepala jsem hlavou.
