„To jako fakt?“ Koukla jsem se na něj s podzdvednutým obočím, zrovna když se snažil odemknout dveře od stájí.
„Já na té věci nikdy neseděla, a..“ Začala jsem panikařit.
„Buď vklidu.“ Tohle jestli mělo znít jako uklidnění, tak to moc nepomohlo. Vlastně vůbec.
Vítezně vypískl, když se mu podařili otevřít vrata od stájí a oba jsme vešli dovnitř. Natáhl se pro vypínač a tím rozzářil celou stáj.
Uprostřed byl velký prostor na chození a po bocích byli koně v oddělených ohradách. Někteří spali, takže nešli vidět, ale někteří měli hlavu venku a hlásili, že jsou vzhůru, svým řehtáním.
Tišše jsem ho následovala až k zadní části stáje, kde se zastavil, až skoro u posledního koně, který byl taktéž vzhůru.
„Buzzy, brácho, jak se máš?“ Pohladil hnědáka po temeni hlavy a já kousek odstoupila.
„Tohle je šílený.“ Zatřepala jsem zoufale hlavou. Nebylo však cesty zpět.
Klusali jsme po polní cestě při šeru, které značilo, že je brzké ráno a zachvíli vysvitne slunce.
Pevně jsem měla ruce obtočeny kolem jeho pasu a vlastně jsem na něm byla natisklá celým svým tělem, protože tohle bylo pro mě nové a já se zdála být nejistá.
Vlasy mi vlály v studeném ranním větru a tvář jsem bezpečně schovávala do jeho mikiny. Vlastně jsem si to vůbec neužívala.
Cesta trvala dobrých 10 minut, až jsem konečně cítila, že kuň zpomalil, až zastavil.
„Jsme tady.“ Vydechl Chris a já odtáhla svůj obličej od jeho mikiny, abych se mohla rozhlédnout. V tu chvíli se mi zatajil dech. Bylo to něco, něco tak nepopsatelného. Doslova mi spadla brada nad tou krásou.
Stáli jsme na nějaké skále, pod kterou se rozprostíralo obrovské průzračné jezero, které se probouzelo ze spánku. Za jezerem se tyčily ohromné jehličnaté stromy a za nimi zrovna svítalo na obloze slunce, které ozařovalo celou krajinu do oranžova. Tohle se jen tak normálně nevidí. Bylo to tak dokonalé a pohádkové. Chtěla jsem tu zůstat navždy a pozorovat tu nádheru.
„Páni.“ Vydala jsem ze sebe tišše. Neměla jsem slov. Absolutně.
„Sem chodím, když si potřebuju vyčistit hlavu. Je to takové moje tajné místo.“ Uchechtl se a já pomalu stáhla své ruce z jeho pasu k sobě.
„Tohle je ráj na zemi.“ Zatřepala jsem nevřícně hlavou a pozorovala východ slunce, který se pomalinky šplhal na oblohu.
„Jsi šťastná?“ Zašeptal do ticha krajiny.
„Snažím se si život užívat.“ Sykla jsem a chytla se rukou jeho ramena.
„A ty jsi?“ Zeptala jsem se na zpět.
„Právě teď? Ano.“ Otočil hlavu ke mně a já mohla vidět jeho upřímný úsměv.
„A co v budoucnu?“ Podzdvedla jsem se zájmem obočí.
„Nevím co bude, ale snad něco dobrého.“ Uchechtl se a já s ním.
„Co plánuješ, až výjdeš střední? Teda, jsi ještě na střední ne?“ Otočil se znovu na mě a já se zadívala do dáli. Nechtěla jsem prozradit své tajemství, ne teď.
„Už jsem odmaturovala. Ale vůbec netuším, co budu dělat dál.“ Zalhala jsem. „Co ty?“
„Odcházím na výšku do Glasgow, studovat práva.“
„Vážně?“ Vykulila jsem oči. Vůbec mi k němu práva nešli. Přece pořád jen vypadal jako beach boy a nedokázala jsem si ho představit v nějakém úředním oblečení.
„Je to k nevíře, ale ano.“ Zasmál se a znovu se otočil na mě.
„Jsem rád, že jsem tě mohl poznat.“ Olízl si ret a já se pousmála. Bylo mi s ním příjemně a rozumněla jsem si s ním. Považovala jsem ho za svého dobrého kamaráda.
Natáhl se blíž ke mně a vlepil mi lehký polibek na tvář. Nic jsem z něj necítila. Brala jsem to jako kamarádskou pusu a tak to i bylo.
Stáli jsme na tom samém místě ještě asi půl hodiny a pak jsem navrhla jet zpátky, abychom se stihli vrátit do té doby, než se probudí ostatní, protože by se pak každý zvlášť vyptával a nebavilo by mě to každému vyprávět. Bude lepší, když o tom nikdo nebude vědět. Hlavně Ema. Ta moc není nadšená z faktu, že se Chris ke mně pořád přibližuje.
Zpáteční cestu jsem si užívala víc. Slunce už svítilo nad námi a pofukoval příjemný větřík. Mohlo být kolem sedmé hodiny ranní a my dorazili do stáje, kde jsme zavedli Buzzyho a pak jsem se s Chrisem rozloučila objetím a on šel do svého malého domečku a já měla plán, který spočíval v tom, tišše se vrátit zpět do postele a nikoho nevzbudit.
Pomalu jsem se vkradla do domu a zamířila přes obývák ke schodům. Pouliční lampa z venku lehce ozařovala místnost.
Docupitala jsem až za roh a chystala se vyběhnout schody, kde však seděl Zayn s mobilem v ruce a něco sjížděl.
Okamžitě jsem se zastavila a skousla si ret. Jeho rozespalé oči se přesunuli na mě. Vypadal docela vyděšeně.
„Kde jsi byla? Snažil jsem se ti dovolat.“ Vypadlo z něj. Jeho tvář se změnila na vážnou a já tam před ním stála jako malá holčička u výslechu svých rodičů.
„Cože?“ Vydala jsem ze sebe a snažila se to shodit na to, že jsem ho neslyšela. Neměl Chrise rád a já to věděla. Nechtěla jsem, aby byl smutný nebo ještě víc, naštvaný.
„Jasně, že s ním.“ Uchechtl se a nevřícně zakroutil hlavou. Jeho pohled sjel na mikinu na mém těle. Moc dobře věděl, že není jeho, nýbrž Chrise.
„Co proti němu máš?“ Nedalo mi to. Musela jsem se ho na to zeptat. Štvalo mě tohle bezvýznamné nesnášení.
„Nic. Jen by se nemusel kolem tebe pořád tak ochomýtat.“ Odpověděl úplně vklidu a má ústa vytvořila „o“ tvar.
„Panebože, je to můj kamarád.“
„Z jeho strany to tak nevypadá.“ Sykl a sklopil pohled, mezitím co já nevřícně zakroutila hlavou. Tohle mě dokázalo vytočit.
„Vážně si myslíš, že bych ti tohle dokázala udělat? Vážně?“ Rozhodila jsem rukama a sledovala jak Zayn přejel bezmocně pohledem po místnosti, zhluboka vydechl a prohrábl si rukou vlasy. „Já..“
„O tomhle se tu teď s tebou nebudu bavit.“ Zatřepala jsem hlavou a vydala se k němu.
„Dovolíš?“ Požádala jsem ho o uvolnění místa na schodech, protože jsem neměla kama jít.
„Bello, promiň. Já..“ Vstal a chytl mě za loket, čímž jsem se otočila zpět na něj a koukla se mu do očí. Mrzelo ho to, ale tohle přeháněl.
„Dobrou.“ Zašeptala jsem a vydala se po schodech nahoru. Chtělo se mi spát a neměla jsem náladu něco řešit v sedm hodin ráno, a ještě k tomu na schodech. Prostě jsem ho tam nechala sedět a doufala, že až se vyspím, bude všechno zase vpořádku.
