Z pohledu Emy:
Ze spánku mě probudil obrovský hrom, rozléhající se po celé místnosti. Rychle jsem otevřela oči a zhoupla se do sedu, mezitím co pokoj ozářil další blesk a poté šla slyšet rána o trochu menší než předtím.
Nesnášela jsem bouřky už od dětství. Bylo to pro mě to největší zlo, jaké kdy mohlo být. Vždycky mi to přišlo, jakobych účinkovala v nějakém hororu. Připomněla jsem si dnešní noční sledování hororů s klukama. Vlastně jsem jen chtěla strávit nějakou chvíli s Louisem, ikdyž jsem asi po hodině sledování usnula. Zajímalo by mě, kdo mě přenesl zpět do pokoje.
Ozvala se další rána a já se zajíkla. Zhluboka jsem dýchala a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Od tohohle tu byla vždycky moje mamka nebo babička, které se mě vždy snažily uklidnit, ale to jsem byla jen malá holka. Ale co teď?
Otočila jsem hlavou doprava a pohlédla na Bellu, která byla až po hlavu zachumlaná v peřinách a klidně oddechovala. Nechtěla jsem ji budit po tom, co mi vyprávěla, jak jí každou noc někdo probouzí a něco po ní chce.
Sundala jsem ze sebe svou část peřiny a špičkami nohou dopadla na podlahu pokoje, která lehce zavrazala, ale zvuk se okamžitě ztratil v dalším hromu.
Rychle jsem vstala a přecupitala, ozářený pokoj bleskem, až ke dveřím. Věděla jsem přesně, kam se musím a chci dostat.
Potichu jsem přeběhla celou chodbu a tišše zatáhla za kliku od pokoje úplně nakonci chodby po levé straně.
Začínala jsem mít panický strach. Nic horšího než bouřky pro mě neexistovalo. Jedna slza mi lehce stékla po tváři a já popotáhla.
Zadívala jsem se na spící osoby v postelích. Liam spící na břichu jen v černých boxerkách a bílém triku byl celý odkrytý, zabořený hlavou do polštáře, mezitím co Louis spal na zádech se spokojeným výrazem ve tváři.
Pokoj znovu ozářil blesk a já mohla vidět menší nepořádek po pokoji, který tvořil poházené oblečení všude kolem.
Stočila jsem pohled k oknu, odkud šel slyšet hlasitý slejvák a znovu na něj.
„Louisi.“ Sykla jsem a cítila další slzu tvořící se v mém oku. Musela jsem být silná a nebrečet, ale tohle bylo vážně moje největší trauma už od dětství, když jsme si tehdy s Chrisem hráli u vody a začala obrovská bouřka. Bála jsem se. Hodně.
„Louisi, prosím.“ Zašeptala jsem o něco hlasitěji a pozorovala, jak se Louis ošil. Stále jsem stála uprostřed místnosti a nemohla se hnout.
V tu chvíli jeho oči zamrkaly do šera a jeho hlava se bystře zvedla.
„Emo? Emo, co se děje?“ Shodil ze sebe přikrývku a vydal se okamžitě ke mně.
„Mám panickou hrůzu z bouřek a.. a.. prosím, můžu zůstat s tebou? Prosím.“ Koktala jsem ze sebe a cítila, jak se další slza spustila po mém líci dolů. V tomhle jsem byla vážně slabá.
„Pojď ke mně.“ Zašeptal a obtočil jeho dlaň kolem mého boku a přitáhl si mě pevně k sobě, takže jsem zabořila hlavu do jeho trička a nechala se k němu tisknout.
„Neboj se.“ Šeptal mi do vlasů a já vnímala jen to, jak se celé mé tělo třese.
Po chvilce semnou došel k jeho posteli a nechal mě, ať si lehnu. Pak ji obešel a lehnul si ke mně. Lehce jsem položila hlavu na jeho hrudník a nechala se s ním zabalit do peřiny, takže mi bylo o něco větší teplo, než předtím.
„Louisi?“ Sykla jsem.
„Ano?“
„Ty máš hodně rád své sestry, že?“ Ani jsem netušila, proč jsem se ho teď na to ptala. Jen jsem možná chtěla zapomenout na tu hroznou bouřku tam venku.
„Nepřežil bych, kdyby se jim něco stalo.“ Odpověděl jistě a já zaklonila hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.
„Jsi skvělý brácha. Mám tě ráda.“ Zašeptala jsem a dala hlavu do předešlé pozice, přitom zavřela oči.
„Já tebe.“ Přitiskl si mě k sobě ještě blíž.
Vnímala jsem jen jeho pravidelné dýchání a přejíždění jeho ruky po mé levé ruce. Jakoby žádná bouřka už nebyla. Nechtěla jsem o ní vědět a takhle mi to vyhovovalo.
Brzy jsem propadla do říše snů.
Ráno jsem se probudila s o moc lepší náladu a při vzpomínce na včerejší noc se ošila. Mé ošití probudilo osobu vedle mě, mezitím co já si uvědomila, že pořád ležím v jeho objetí a ne žeby mi to bylo nějak nepříjemné.
„Dobré ráno.“ Zívl a já k němu zvedla pohled.
„Jsi vpořádku?“ Zeptal se a já přikývla. Vypadal tak roztomile a s tím rozcuchem na hlavě ještě víc. Jeho modré oči našli ty mé zelené a já pozorovala, jak se celý rozzářil. Na tváři měl lehký úsměv a očekával, co se bude dít.
„Ehm.“ Odkašlala jsem si a zvedla se do sedu. Do hlavy mi znovu přiletěla myšlenka, že je pořád jen můj dobrý kamarád a tohle pokukování a ležení v posteli přitulení k sobě by našemu kamarádství moc neprospělo.
Uslyšela jsem jen Louisovo povzdechnutí a prohrábla si rukou vlasy. Koukala jsem se před sebe na dveře a snažila se nevnímat jeho pohled, kterým mě zezadu propaloval.
„Děkuju za včerejší noc.“ Vysypala jsem ze sebe a hlavu otočila dozadu, abych se na něj nejistě usmála. Na tváři měl neutrální výraz a hrál si s prsty na rukou.
„Nemáš zaco. Jsem tu vždycky pro tebe.“ Zvedl pohled ke mně a lehce se pousmál. Zdál se mi trošku zklamaný a já to cítila stejně.
Najednou někdo z druhého konce zívl a já si vzpomněla, že je tu vlastně i Liam. Oba jsme ho s Louisem pozorovali, jak se probouzí.
„Počkat.. co se děje?“ Byla jeho první otázka, když se napřímil, sedl si a přitom si promnul oči.
„Nic, jen jsem vám přišla říct dobré ráno.“ Usmála jsem se na Liama a poté na Louise, který se znovu pousmál a rychle odvrátil pohled k oknu. Co se s ním děje? A co se to děje semnou?
„Dobře, dobře, ale tohle normálně neděláš a já bych se rád převlékl.“ Vstal Liam nejistě z postele a nespouštěl ze mě oči.
„Klidně se převleč, mně to problém nedělá.“ Udržovala jsem vážnou tvář, ale v duchu se smála.
Liam jen pokrčil rameny, svlékl si triko, takže odhalil jeho dokonalé tělo, a sehnul se na zem pro druhé, které si následně oblékl.
Když už se chystal sundat boxerky, vykulila jsem oči a hlavu zavrtala hluboko do peřiny. Tohle jsem fakt vidět nemusela.
„Dělám si srandu.“ Rozesmál se a Louis s ním. Blbci.
Liam se poté odebral do koupelny a já s Louisem pořád byla v té samé poloze, jako předtím. Tedy já se opírala o lokty a on seděl s přikrčenýma kolenama, které objímal jeho rukama.
„Dneska je sobota?“ Zapřemýšlela jsem, protože jsem vůbec neměla ponětí, jaké je datum, natož den. Louis jen přikývl a já vycenila zuby do úsměvu.
„Co se děje?“ Ucechtl se.
„Dneska je vesnická tancovačka.“ Objasnila jsem. Měla jsem ráda tyhle akce, kdy se sešla celá vesnice a hrály se ty tradiční vesnické skladby a ne žádná moderna. V ten den vždy byli všichni jako jedna velká rodina.
„Nechtěl bys být můj doprovod?“ Zašeptala jsem tišše se sklopeným pohledem a pak se mu nejistě zadívala do očí. Jeho tvář byla rozzářená a zorničky rozšířené.
„Moc rád.“ Odpověděl a já se stydlivě usmála.
„Těším se.“ Kývla jsem a natáhla k němu levačku, on ke mně pravačku a propletl ve vzduchu naše prsty na rukou. Bylo mi s ním příjemně. Obávala jsem se, že k němu začínám cítit něco víc než jen přátelství a to mě děsilo. Nechtěla jsem to a zároveň chtěla. Sakra.
