Seděla jsem schoulená v dece na křesle u okna a hledala v seznamu telefoní číslo. Hned, co jsem ho našla, stiskla jsem tlačítko volat a mobil přiložila k uchu, mezitím konečky prstů stáhla do rukávu a pohled přesunula ven z okna.
Ještě ráno to vypadalo, že by dnes mohl být krásný slunečný den, ale postupem dne se zatáhlo a přišla první letní bouřka. Dále jsem poslouchala pípavý tón, když to nikdo nezvedal a pozorovala silný vítr s deštěm tam venku. Byl večer a obloha byla temně zatažená.
Odtáhla jsem mobil od ucha a koukla se, jestli mám vůbec signál. Nebyl sice nejlepší, ale alespoň pořád nějaký byl.
Přiložila jsem mobil zpět k uchu a rozhlédla se kolem. Místnost ozařovala lampa vedle sedačky a nikdo tu nebyl. Jen já. Ema s Harrym, Niallem a Louisem prohlásili, že je skvělé počasí na horory, takže jdou koukat. Liam je určitě v Chrisově domku a paří nějaké videohry a Zayn buď spí, nebo se taky přidal k ostatním a sleduje s nimi.
Celý den jsme na sebe moc nepromluvili. Já vlastně ani neměla náladu se s ním dohadovat o tom, jestli je Chris kamarád nebo ne. Ať se rozhodne sám, jestli mi věřit. Já se mu doprošovat nebudu. Liam se mě při obědě ptal, co se děje, ale já mu řekla, že nic. Pak zamnou přišel až kolem páté hodiny s promluvou, ať se snažím alespoň trochu Zayna pochopit, takže bylo jasné, že se mu Zayn svěřil. Proč zamnou nedošel sám?
„Ahoj Bello! Promiň, nemohla jsem najít mobil. Zvonil někde ve skříňi a nakonec jsem ho našla asi až ve třetí kabelce.“ Ozvalo se z telefonu asi po 15 pípnutí a já měla o moc lepší náladu.
„Destiny.“ Oddechla jsem si.
„Tak co, jak to jde na farmě?“ Zazpívala to takovou to farmářskou znělkou a já protočila očima.
„Ale jo, jde to.“ Usmála jsem se. „Taky je u vás taková šílená bouřka?“
„Zatím ne, ale fouká tu hrozný vítr, takže to určitě příjde.“ Sykla. Věděla jsem, jak hrozný strach má z bouřek. To já ne. Vždycky mě takové počasí fascinovalo.
„Dneska jsem konečně dovyřizovala všechno potřebné.“ Oznámila mi a já pocítila divný pocit v žaludku.
„A co to školení v New Jersey?“ Jo, těšila jsem se.
„Jsme tam zapsány.“ Odpověděla a já se usmála.
„Chápeš to? Ještě dva měsíce a pak hurá na rok do úžasného Seattlu. Bez rodičů, jen my dvě ve víru velkoměsta..“
„A práce.“ Dodala jsem. Destiny si to představovala jako jednu velkou párty, ale pořád zapomínala na to, že tam jedeme pracovně.
„No jo, ale jen si to představ.“ Ztichla a já si jedině tak představovala, jak teď Destiny hledí zasněně do zdi s mobilem u ucha.
„Ale těším se hrozně moc!“ Vypískla jsem.
„Už jsi mu to řekla?“ Zvážněla najednou a mně klesly ramena. „Neřekla, nebylo kdy.“
„Stalo se něco?“ Zeptala se a já zakroutila hlavou, ikdyž to nemohla vidět.
„Nestalo, jen prostě..“ Nadechla jsem se. „Ještě nebyla ta správná příležitost, kdy bych mu to měla říct.“
„Abych byla upřímná, nedokážu si představit být od něj na rok tisíce mil.“ Skousla jsem si ret a víc se schoulila do klubíčka.
„Já tě chápu, ale o tomhle jsi vždycky snila. Zažít to! Nevzdávej se svých snů, ano?“ Zněla tak nadšeně.
„Nevzdám, neboj se. Pojedeme tam a užijeme si to.“ Usmála jsem se a projela si prsty vlasy.
V tu chvíli mi zapípal mobil hlásící ztrátu signálu.
„Musím jít, není signál. Zase si někdy zavoláme.“ Oznámila jsem a chystala se ukončit hovor.
„Dobře, pa.“
Můj pohled směřoval znovu ven. Bylo tam hotové šílenství. V jednu chvíli jsem dostala i strach o George a Harriet. Doufám, že jsou oba dva v bezpečí, v teple a v pořádku.
Nachviličku jsem zavřela oči a zhluboka dýchala, přitom přemýšlela, jak tuhle velkou věc Zaynovi sdělit.
Obrovský hrom se rozezněl po celém okolí a já vystrašeně otevřela oči, avšak tma byla stejná, jako když jsem je měla zavřené. Musela vypadnout elektrika. Tohle začínalo být vážně děsivé.
Nevěděla jsem, jestli mám vstát a jít za ostatními nebo zůstat na místě a čekat, než buď zapnou znova elektriku nebo doletí kluci z patra.
Po krátkém rozmýšlení jsem se rozhodla pro první možnost a tišše se vymotala z deky. Konečky mých prstů dopadly na podlahu a místností se propletl zvuk stékajícího deště a vrznutí.
Odemkla jsem mobil a display namířila před sebe, čímž jsem kolem sebe vytvořila alespoň trochu světla a věděla, kam šlapu.
Najednou jsem uslyšela skřípavý zvuk od schodů a prudce jsem zvedla hlavu od podlahy. Malé světýlko se rychle pohybovalo a sestupovalo dolů.
„Bello? Bello jsi tu?“ Rozezněl se do ticha jeho hlas a mně spadl kámen ze srdce.
„Zayne.“ Sykla jsem a šla naproti onu světlu.
„Pojď ke mně.“ Nahmatal mé boky a pevně si mě k sobě přitáhl, přičemž jsem obmotala své ruce kolem trupu a hlavu zavrtala do ohbí jeho krku. Pocit bezpečí zaplavil celé mé tělo.
„Omlouvám se za ten dnešek.“ Zašeptal.
„Jen chci, abys věděla, že ti věřím a ty můžeš věřit mně.“
„Dobře.“ Kývla jsem a nasála vůni jeho voňavky, přitom mu jemně přejížděla nehty přes tričko po zádech a poslouchala jeho pravidelné oddechování.
Pochvilce jsme oba vyšli do prvního patra a přidali se ke všem do společného pokoje Harryho, Nialla a Zayna, kde byli pravděpodobně všichni, až na Liama.
Každý svítil mobilama a řešil to, kdy tu elektriku konečně zapnou. Já zaplula se Zaynem do jeho postele a tulila se k němu, přičemž mi lehce přejížděl nehty po stehně, aby mě uklidnil. Mezitím co já pozorovala Harryho a Nialla, sedící na jedné posteli a Louise, který měl obtočenou ruku kolem Eminých ramen a ta mu už spokojeně spala hlavou opřenou o jeho hruď. Vypadali spolu tak roztomile. Veděla jsem, že z nich bude brzo pár, ikdyby se mělo dít cokoliv.
Příští kapitola bude speciálně celá #Emouis
