Z pohledu Belly:
Asi v pět hodin odpoledne nám Ema s Louisem konečně sdělili plány na večer a těmi byla vesnická tancovačka. Abych pravdu řekla, moc se mi tam nechtělo. Radši bych ležela v posteli a koukala na filmy, protože už od rána mi nebylo nějak dobře. Bolelo mě podbříško a já přesně věděla, co mi bude dělat společnost následujících pár dní.
Všichni na mě doléhali a přemlouvali mě, ať jdu taky, takže jsem nakonec svolila, ikdyž z donucení.
„Pořád ti není líp?“ Tiskl se na mě zezadu Zayn a hladil mě po bříšku přes šaty, mezitím co jsem si na tvář nanášela tvářenku a dělala poslední úpravy mého vzhledu.
„Ne.“ Vzdychla jsem, vyšpulila spodní ret a koukla se do jeho očí, které se taktéž odráželi v zrcadle.
„Slib mi, že tam budeme maximálně do půlnoci a pak půjdeš semnou domů.“ Udělala jsem štěněčí pohled.
„Slibuju.“ Nechala jsem si vtisknout lehký polibek do vlasů a znova si nás prohlédla v obrovském zrcadle, když si Zayn stoupl vedle mě. Já měla na sobě tmavé kytičkované šaty a Zayn bílé triko a na něm rozeplou červenou košili. (http://www.polyvore.com/cgi/set?id=100288912 )
„Jo, sluší nám to.“ Vycenila jsem zuby do úsměvu a Zayn to po mně zoopakoval. „To si piš, že sluší.“
Tohle byla naše největší společná vlastnost. Oba jsme byli narcisové.
Cesta pěšky trvala tak osm minut. Šli jsme přes menší most a pak kolem domů až ke kulturní budově, jako velká skupinka. Celou dobu si kluci říkali nějaké historky a smáli se na celou vesnici, mezitím co já se bavila o tradicích tady na vesnici s Emou, zaháklá pravou rukou o její a z druhé strany šel vedle mě Zayn, nacož jsme měli propleté prsty na rukou.
Když jsme přišli před budovu, z které se ozýval tlumený hluk hudby, uklidnila nás Ema, že se nemáme vůbec ničeho bát, protože lidé tady jsou přátelští ke všem.
A tak jsme tedy vešli hlavními dveřmi, po schodech nahoru a dalšími dveřmi do velkého sálu osvíceného lampy po stranách zdí. Na jedné straně byly stoly přeplněné lidmi všeho věku a na druhé bylo menší pódium s kapelou postarších pánů. Někteří lidi tancovali, jiní se zase jenom bavili a popíjeli z kelímků. Malé děti se tu honily kolem stolů a ani chvíli nepostály na místě. Hrála country hudba a každý měl dobrou náladu a zpíval si. Bylo to něco jiného, něco pro mě nového.
„Emo.“ Doběhla k nám postarší dáma s velkým úsměvem na tváři a rozevřeným náručím, do kterého Ema okamžitě zapadla.
„Paní Doonerová.“
„Kde máš babičku s dědou?“ Zeptala se jí.
„Jsou na farmářských slavnostech. Vrátí se tuším zítra nebo pozítří.“ Odtáhla se od ní Ema s úsměvem.
„Dobře, tak pak řekni své babičce, ať se u mě co nejdříve zastaví.“ S tímhle odešla někam pryč a my se posunuli dál. Vlastně jsme jen přeběhli celý taneční sál a dostali se k menšímu baru, kde seděla ta mladší generace-naše generace a každý popíjel nějaký drink. Já s Emou jsme si sedli na stoličky a kluci se postavili kolem nás, protože víc volných stoliček už nebylo.
„Tak to rozjedeme, ne?“ Začal Louis a už diktoval barmanovi, co má nalévat.
„Ne, nic nebude. Nepotřebuju, aby mě pak celá vesnice pomlouvala a říkala, že mám kamarády alkoholiky.“ Zastavila ho Ema a já se jen zasmála nad Louisovým zoufalým pohledem.
