Já a Ema jsme se s klukama celý den neviděli. Všichni jeli s Georgem na nějaký veletrh s farmářským nářadím a tak tu byl klid a ticho. Nikdo na nás pořád nedorážel, neměl stupidní otázky a nesmál se přes celou farmu každé kravině. Někdy se sama sebe ptám, kde se vývoj jejich mozku zastavil a už dál nepokračoval.
S Emou jsme se nabídli, že přeneseme nasekané dříví z kůlny pod přístřešek za hlavní budovou farmy. A tak Ema vozila kolečka s dřívím a házala mi jej na hromadu a já ho skládala do komínků. Bylo vidět, že mají hodně zásob na zimu.
Vyčerpaně jsem si utřela zápěstím pot na čele a znovu si nasadila obrovské tmavé rukavice a pustila se do dalšího skládání.
Přístřešek už se začal zaplňovat, ale dřeva jakoby neubývalo. Bála jsem se, že se mi to sem ani nevleze.
„Kolik ještě?“ Zeptala jsem se se zoufalstvím v očích.
„Už to bude, neboj se.“ Podporovala mě Ema a já si jen povzdechla. „Taky mě to přestává bavit.“ Zohnula se pro kolečka a rozešla se do kůlny pro další várku dříví.
„Už nemůžeš, co?“ Ozvalo se po otevření zadních dveří od domu. Celá jsem se napřímila a otočila se směrem, kde se opíral Chris se sklenkou asi vody nebo minerálky a usmíval se jako největší king.
„Co tě to zajímá?“ Vyplázla jsem na něj jazyk, položila polínko na své místo a znovu se na něj otočila. Jen se pousmál a přešel k zahradnímu posezení, kde na stůl položil onu skleničku a rozešel se ke mně.
„Jaktože nejsi na veletrhu?“ Zohnula jsem se pro další dřevo.
„Nebylo už místo v autě.“ Kývl a já si to uvědomila. Vždyť jeli všichni kluci plus Georg. To je jedno plné auto. Musela jsem se zasmát při představě, jak sedí Chris jednomu z kluků na klíně nebo dokonce Georgovi. Vtipné.
„Čemu se směješ?“ Podzdvedl obočí a já jen zatřepala hlavou. „Ničemu.“
„Máš dneska čas?“ Zeptal se najednou a já se zasekla v pohybu.
„Co prosím?“ Koukla jsem na něj nechápavě a odhrnula si rukavicí vlasy, které mi padaly do tváře.
„Chtěl bych tě někam vzít. Teda.. spíš ti něco ukázat.“ A já že jsem blbě slyšela. Tak ne.
„Promiň, ale.. mám kluka.“ Trapně jsem se usmála, ale vypadalo to, že ho to nějak nevykolejilo, protože se pousmál.
„Jako kamarádi samozdřejmě.“ Dodal.
„Možná jindy.“ Sykla jsem a zohnula se pro další dříví.
„Pomůžu ti.“ Zohnul se pro něj taky a vzal si toho do rukou dvakrát víc než já. V tu chvíli můj pohled sklouzl na jeho svaly na rukou, které se napínaly pod tíhou dříví. Sakra, sakra, sakra! Někdo by měl zakázat, aby kluci nosili nátělníky.
Trapně jsem odvrátila pohled a v duchu si nadávala, proč jsem tak blbá.
Po chvilce jsme všechno dříví z trávníku měli poskládané v komíncích a mohli alespoň nachvíli vydechnout.
Složila jsem si ruce na prsou a pozorovala, jak si oprašuje špinavé ruce o sebe.
„Myslím, že sis měl vzít rukavice.“ Upozornila jsem ho.
„Neříkej.“ Vykulil oči a já se rozesmála. V tu chvíli vzal své špinavé ruce a otřel se jimi o mou tvář, až jsem měla špínu snad i v puse. „Děláš si prdel?“ Odstrčila jsem ho od sebe. Na to už se rozesmál on a já vlastně s ním, protože jsem to na jednu stranu brala s humorem.
