„No to si snad děláte prdel?“ Ozvalo se podruhé a já se začala pomalu probouzet a protahovat. Zalil mě pocit štěstí, že už jsme konečně tady a já budu moct vypadnout z toho hrozného auta, protože jsem z něj byla rozlámaná jak nikdy jindy.
Zamrkala jsem, když se mi do očí dostala sluneční záře z venku a zjistila, že je místo vedle mě prázdné a vlastně celé auto je prázdné.
Bolestivě jsem se zvedla do sedu a okamžitě se zastavila v pohybu, když jsem vyhlédla ven z okna.
Ta příjezdová cesta, dva menší domy, brána.
Ani sekundu jsem neváhala a rychle se vyhrabala z auta ven. Všichni tam už stáli, Liam s Niallem se pyšně usmívali, ostatní kluci se smáli a Ema stála na místě a koukala před sebe.
S rukou před ústy jsem došla k ní a rozhlédala se kolem.
Všechny vzpomínky mi prolétly hlavou jako vítr a chtělo se mi smát i brečet zároveň. Myslím, že tohle nikdo nečekal a mně to upřímně taky nenapadlo.
„Překvapení?“ Zasmál se Niall a já přesunula můj zaražený pohled na něj, mezitím co se na mě usmíval s rukama v kapsách od šortek.
„My jsme fakt znovu tady.“ Zazpívala Ema a skočila mi kolem krku, mezitím co já se stále rozhlédla kolem sebe.
Nic se tu nezměnilo, pořád bylo všechno při starém a to tomu dodávalo ještě tu lepší atmosféru.
„Zůstáváme tady tři dny, a pak tu mají sraz motorkáři nebo kdo.“ Prošel kolem nás Liam s taškou na rameni a druhou v ruce.
„Tohle bude super!“ Vycenila jsem zuby, vytáhla z kufru svoji tašku a následovala Liama.
Když jsme procházeli branou, vybavil se mi první den táboru, když jsem tudy procházela plná nadšení a očekávání.
Okamžitě můj pohled přistál na chatce, kde jsme s holkama bydlely a pousmála se. Určitě se tam musíme jít pak podívat.
„Jsou zamčené.“ Ozval se vedle mě Niallův hlas. Jakoby mi ten kluk četl myšlenky.
„Co?“
„Ty chatky, jsou zamčené.“ Zamrzelo mě to, protože jsem se tam opravdu chtěla jít kouknout.
„A kde budeme spát?“
„Tam, kde jsme spávali my.“ Jen jsem přikývla a dala se znovu do kroku, mezitím co Liam už odemykal dveře od budovy, kde před rokem přespávali kluci.
Jen co jsme vešli dovnitř, Louis s Harrym hodili taškama o zem a někam i s Niallem zdrhli.
Bylo to tady pořád stejné. Jedna místnost s postelama a druhá menší kuchyňka s menším obývákem. No a samozřejmě koupelna se záchodem.
„Počkat, ale tady je jen pět postelí.“ Zarazila se Ema a položila svoji tašku na zem.
„Dvě ještě přineseme ze zadu ze společenské místnosti.“ Přikývl Liam a hned se Zaynem zmizeli.
„Tohle není možný.“ Zatřepala jsem hlavou. Nemohla jsem pořád uvěřit tomu, že jsme zase tady.
„Koho by to napadlo.“ Zasmála se Ema a sedla si na jednu z postelí. Chvilku jsem jen tak před ní stála a koukala na ni a nakonec jsme se rozhodli jít vyskládat jídlo z auta a dát to do ledničky v kuchyni.
Bylo kolem šesté hodiny večerní, když se všichni dovybalovali, přinesli postele ze společenské místnosti a pomohli vytáhnout ještě poslední věci z auta.
